Jako bonus se mnou jel i můj mladší sedmiletý brácha. Ach jo, jako kdyby nestačilo dělat mu chůvu celý rok! Zkrátím to, odjížděla jsem pěkně otrávená...Ale kupodivu, už druhý den se mi tam začalo docela líbit. Děti i vedoucí byli fajn a hry neměly chybu.
Noční hra
Čtvrtý den nás čekala noční hra. Ale jaká! U blízkého jezírka jsme po třech nasedli do člunu, a cíl plavby byl na druhé straně, u skály. Dva pádlovači měli zavázané oči a navigátor uprostřed svíčku a sirky. Na povel měl navigátor zapálit svíčku a posádka s jeho pomocí projet vyznačenou trasu na jezírku, samozřejmě na čas. Zbytek měl tiše, aby nerušil, fandit ze břehu. Zdálo se to být snadné, ale na člunu většinou probíhalo drama.
Někomu spadly sirky, někdo ztratil pádlo… Jsme na řadě. Nasedli jsme. Instruktor Petr a já už jsme seděli se zavázanýma očima u pádla, Lucka svíčku a sirky v ruce... Konečně jsme vypluli. Naše navigátorka se snažila navigovat v té tmě a při blikající svíčce co nejlíp, ale to jsme nevěděli, že si 12letá Lucka ještě trochu plete strany. V té tmě to bylo fakt hustý. Takže se ozývalo jenom šplouchání vody a „vlevo… vlastně né, vpravo,… počkej, nebo vlevo?” A my jsme pádlovali a pádlovali a točili se... Petr začal asi ze zoufalství zpívat „Kolo, kolo mlýnský…,” a pak jsme se všichni rozesmáli. To už jsme i z břehu uslyšeli hurónský řev a někteří prý až slzeli – taky smíchy.
Závod jsme projeli na celé čáře, ale stali se z nás bezva kamarádi. Hlavně s Petrem :). A já jsem zjistila, že není ani tak důležité kde, ale s kým prima věci prožívám.
PS: Tento rok se chystám zase. Opakuji si hlavně světové strany a učím se v různých pozicích zapalovat sirky. Člověk nikdy neví…Maruška
(časopis IN!dívčí svět - prázdniny 2010)
