A tak jsem přemýšlela, kdo mi to píše. Jestli Matěj nebo Matyáš. A pokud Matyáš, tak kdo to vlastně je?V dalším dopise poslal konečně i číslo na mobil. Když jsem se uzdravila i já, domluvili jsme se na setkání. Že zajdeme třeba do kina. Před kinem bohužel nečekal ten sympaťák Matěj, co se mi líbil. Ale jiný kluk. Matně si pamatuju, že jsem ho v nemocnici na chodbě také párkrát zahlédla. Nejdřív jsem byla zklamaná. Ale teď jsem ráda. Je to ten nejlepší kamarád, jakého jsem si mohla přát. Máme rádi stejné knížky, filmy... a dokonce máme i stejný smysl pro humor. Vlastně se mi začíná líbit i trochu víc než jen jako kamarád... Uvidíme. (Anežka)
...Za pár dní přišla další obálka. Obsahovala dopis, jehož konec zněl: ,,...Doufám, že se brzo přestěhuješ k nám dolů. Maty ;-)“,,Taky doufám...“ pomyslela jsem si. Byla jsem zvědavá, kdo vlastně píše. Sester jsem se ptát nechtěla. Určitě by řekly, že píše Matyáš. Příštího dne jsem se znovu stěhovala. Moje bývalé místo však obsadila asi patnáctiletá holka, a já se s hodnou dávkou štěstí dostala na pokoj, na kterém ležel Matěj. Myslela jsem, že si se mnou
bude povídat, jak se mně i jemu daří. Nic takového se však nestalo. Rozhodla jsem se začít sama: ,,Ahoj, já jsem Lucka,“ řekla jsem, ,,nedávno jsme se potkali na chodbě. Pamatuješ?“Odpověď však byla nečekaná : ,,Hele, nech toho. Já už holku mám.“ Rychle jsem se otočila, aby neviděl, že mám na krajíčku. Tak že by přece Matyáš...? Matěj se za několik dnů vrátil domů a já znovu ,,osiřela“. Mojí jedinou útěchou byl další vzkaz: ,,Zítra odpoledne přijdu. Maty“ Jenže.... zítra odpoledne měli přijet i moji rodiče. Ti naštěstí volali, že nepřijedou. Ne, že bych je neměla ráda, ale těšilo mě to. Matyáš odpoledne opravdu přišel. Není sice tak hezký, ale je upřímný. KRÁSA PŘECE NENÍ VŠECHNO!!!!!!!! :-)) (Adéla)
,,Určitě se pleteš,“ byla si jistá sestra. Zděšeně jsem se probírala všemi dopisy, které mi napsal. ,,To není možné,“ vířilo mi hlavou. Asi za půl hodiny přišla sestra. ,,Matyáš čeká na odpověď,“ sdělila mi. ,,Řekněte mu, že už s ním nechci nic mít,“ odpověděla jsem. ,,Jak chceš,“ pokrčila rameny sestra. V tu chvíli do pokoje vpadla sestra z dolního oddělení. ,,Ten Matyáš upadl na chodbě cestou na záchod a udělal si dvojitou otevřenou zlomeninu ruky!“ vykřikla. ,,Jdu s vámi dolů“ řekla okamžitě naše sestra a obě vyběhly z pokoje. Přemýšlela jsem. Byla to náhoda, anebo osud, že jsem se to dozvěděla přesně ve chvíli, kdy jsem ho odmítla? Proč se to stalo? Dostala jsem hrozný strach. Pak jsem usnula. Když jsem se probudila, rozhodla jsem se, že mu to napíšu. Škoda že za ním nemůžu jít, ale sestra mě kvůli té infekci nepustí. Vzala jsem do ruky tužku a vypsala mu vše, co se stalo. Přemýšlela jsem, čím mám dopis zakončit, když vešla sestra. ,,Matyáš ti píše!“ řekla. Radostně jsem natáhla ruce po papíru a četla: ,,Milá Lucko, jistě od sester víš, co se mi stalo. Teď musím jen ležet, a to jsem plánoval, že tě navštívím. Ale sestry by mě k tobě asi stejně nepustily, takže si nemám co vyčítat. Sestra mi říkala, že sis myslela, že jsem Matěj. Pokud jsi myslela toho hezounka, tak tomu včera zjistili otravu krve díky kouření a přestěhovali ho na jiné oddělení. Já jsem Matyáš a doufám, že ti to nevadí. Jak ti je? Maty(áš)“ Vykulila jsem oči. No tohle!! Tak on Matěj kouří. A já si o něm myslela kdovíco. Pche! Kdepak Matěj! Matyáš! To je ten pravý!! (Tereza)
Vrtalo mi to hlavou.
Kdo mi to tedy píše...? Ale po takové době už bylo hloupé zeptat se: „Kdo vlastně jsi?“
Jednou přišel poslední nemocniční dopis:
DNES MĚ PROPUSTÍ DOMŮ. ALE BYLO BY ŠKODA ZTRATIT NA SEBE KONTAKT. MŮJ TEL. JE XXXXXX HEZKÝ DEN. M.
A tak po nemocničních dopisech posílaných po sestřičce přišlo období sms. A po mém propuštění domů období e-mailů. Báječně jsme si rozuměli, jen identita mého milého M pro mne stále byla záhadou. Po nějaké době jsem byla konečně fit. Čekal mě poslední víkend doma a v pondělí škola. Konečně. Zase se dostanu mezi kamarády... O svou radost jsem se podělila hned prostřednictvím e-mailu s M. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
NEMÁŠ ODPOLEDNE ČAS? MOHLI BYCHOM SE PROJÍT A POPOVÍDAT SI KONEČNĚ OSOBNĚ. CO TŘEBA VE 2 U SOCHY NA NÁMĚSTÍ? M. Čas jsem samozřejmě měla. A měla jsem i malinko strach. Po dopisech je to báječný kluk. Ale když to není ten sympaťák Matěj... A bude se mi Matyáš vůbec líbit? Spousta otázek a ještě víc nervozity... Ve dvě jsem byla u sochy. Přesně. A víte, kdo tam čekal? Matěj – ten kluk, co se mi v nemocnici od první chvíle líbil. Od té doby jsme spolu byli na mnoha procházkách a na mnoha filmech v kině. A vysvětlení té záhady? Matěj mi to vysvětlil hned při prvním setkání.
„No, nějaký Matěj se mnou na pokoji v nemocnici také byl. Já se tedy jmenuju Matyáš. Ale už jako malému se mi jméno nelíbilo. A rodiče i kamarádi mi říkají Matěji. Tak se tak i představuju. Jen v občance mám prostě něco jiného.“ Zítra jdeme s Matějem/Matyášem do divadla. Už se moc těším... (Hanka)
...málem jsem vykřikla. Byla jsem pomatená a zděšená!
Sestra se jen rozpačitě usmála a odešla.Trvalo mi to dlouho, než jsem mu odpověděla a v dopise se ho opatrně ptala kdo vůbec je. Když přišla odpověď nebyla jsem schopna slova. Při představě že jsem si celou tu dobu dopisovala s někým jiným mi fakt bylo na omdlení. A tak šly dny v nemocnici dál a já jsem mu už neodpovídala na žádné jeho dopisy a stále znovu a znovu jsem si vyčítala, proč jsem se ho nezeptala na jeho „křestní“ jméno.
Ani on mi už nepsal…
A tak, když jsem zase jednou šla na moji osvědčenou trasu, se stalo něco, co jsem nečekala. Na chodbě stál Matěj, pravý Matěj. Vypadalo to, že na někoho čeká, nechtěla jsem ho rušit, a tak jsem se na něho jenom usmála a šla dál. Když jsem se vracela, stál tam ještě pořád, akorát že se přesunul před moje dveře… byla jsem v rozpacích, ale dodala jsem si odvahy a šla jsem dál.
„Ahoj,“ pozdravil a usmál se.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a úsměv mu oplatila.
„Prý sis mně spletla s Matyášem,“ pokračoval a já cítila jak rudnu.
„Jo,“ přiznala jsem „odkaď to víš“?
„Sestra povídala,“ z kapsy vytáhl obálku s dopisem se slovy, „to je pro tebe“.
Cítila jsem jak rudnu a obálku si od něho vzala. Byla jsem v sedmém nebi! Jakmile jsem přišla do pokoje obálku jsem roztrhala …
A bylo zase při starém, akorát že to byl Matěj, s kým jsem si dopisovala. Sestry se staly naše pošťačky a dopisy čím dál tím častěji cestovaly z jednoho pokoje do druhého…
Po propuštění se z nás stali nerozluční kamarádi a teď… budeme spolu slavit první výročí od té doby co spolu chodíme.:D (Anna)
Myslela jsem, že jsem se zamilovala do Matěje! Ale Matyáš? Jak by se mohla cítit holka v tuhle situaci? Nevím jestli lítostí anebo vztekem, ale začala jsem brečet. Sestřička se na mě jen podívala a ptala se, co se děje. Já sem jí nedokázala ani odpovědět. Den plynul za dnem a noc za nocí a Matyáš mi pořád posílal dopisy, ale ani na jeden jsem mu neodpověděla. Nakonec za mnou přišel. Lépe řečeno ho kvůli jeho noze přivezla sestřička na vozíčku. Já jsem jen tiše ležela v posteli a nedokázala se ani pohnout. Byla jsem v celku rozcuchaná a mlčky jsem čekala, co se stane. Sestřička nás nechala o samotě. Matyáš si sedl ke mě na postel a zeptal se, proč sem mu neodepisovala. Zmohla jsem se jen na takový hmm.. emm promiň. Nakonec jsme úplně změnili téma, a já si připadala hned lépe. Začala jsem si s ním taky povídat. O volném čase, koníčcích, kamarádech.. Utíkalo nám to spolu, dokud nepřišla zpět ta sestřička, aby ho vzala zpátky na pokoj. Slíbila jsem mu, že budu odepisovat a dali jsme si kontakt, kdybychom se neměli už vidět. Už jsem nemyslela na Matěje, ale jen na Matyáše. Kdy napíše, co napíše. Vždy mi udělal nějakou radost. Blížil se den, kdy mě měli vrátit zpátky na pokoj, kde sem ležela prve. Do stejného patra jako oba kluci! Začali jsme se bavil všichni 3... Návštěvy byli častější čím dál tím víc. Naštěstí kluci bydleli oba kousek ode mě, takže nebyl problém se sejít. Nebylo mi líto, že jsem nejela na hory, protože tihle kluci jsou nejlepší, co znám! Nakonec jsem se dala dohromady s Matyášem...:) Ale všichni tři jsme stále něco podnikali. Konečně jsem šťastná. (Michaela)
,,No já nevím,“ řekla sestřička ,,Matěj ti nenapsal ani řádek a Matyáš ti píše pořád. Poslechni svoje srdce,“ znovu na mě mrkla a odešla. ,,Ach jo,“ pomyslela jsem si, ,,co mám dělat?“ Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Přemýšlela nad těmi krásnými slovy, co mi napsal Matyáš. Ale Matěj mi opravdu nic nenapsal... Po chvilce přišla sestřička se snídaní. Na tácku byly kromě snídaně také dvě obálky. ,,Páni,“ řekla sestřička, ,,těch dopisů nějak přibývá,“ usmála se, položila snídani na stolek vedle postele a odešla. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu, ale chtěla jsem vidět, co je v těch obálkách! Rozbalila jsem první a podívala se na konec psaní -– na podpis. ,,Matyáš.“ Podivila jsem se, neboť jsem nevěděla, proč se nepodepsal ,,Maty“. V dopise jsem se dočetla, že ho strašně mrzí to nedorozumění a že už mi nebude psát.
Omlouval se za všechna ta psaní, co psal předtím. ,,Ale já jsem přece byla ráda, že na mě někdo myslí.“ Odložila jsem Matyášův dopis a vzala do rukou druhou obálku. Rychle jsem ji roztrhla, rozložila papír a mé oči opět spadly na spodní část papíru. ,,Matěj“.....
Po přečtení Matějova dopisu nechápu, jak jsem mohla být tak slepá. Matěj vůbec nepsal to, co psal Matyáš. Matyáš psal jak se mu líbím celkově a Matěj viděl jen mé pěkné oči, vlasy, nos... Myslím, že opravdu poslechnu srdce. Líbí se mi sice víc Matěj, ale srdce mi napovídá, že nejde jen o vzhled. Jde o to, jaký člověk je. A tak jsem Matyášovi odepsala, aby mi odpustil, že jsem byla tak slepá. Je to fakt senza kluk, odpustil mi a teďka spolu chodíme. Myslím, že bychom měli člověka nejprve poznat a nehledat si přátele jen podle vzhledu. ( Anna)
Je to Matěj, já se asi zamilovala do někoho, do koho jsem vůbec nechtěla, to je hrůza. Ale co když se jmenuje opravdu Matyáš ale říkají mu Maty?To asi ne. Jsem dost naštvaná. Přišel ten den, kdy jsem se konečně mohla přestěhovat zpátky o patro dolů. Zeptala jsem se sestřičky: „Znamená to, že už nemám infekci?“ „Ano znamená.“ Málem jsem chtěla vykřiknout:juchůůů, ale bála jsem se. Teď se můžu přesvědčit, s kým jsem si vlastně psala. Opravdu, byl to ten, do kterého jsem se zamilovala, byl to Matěj. Bylo to tak, jak jsem si myslela, volaly na něj Maty, ale¨ jmenuje se Matyáš. (Anna)
Byla jsem z toho tak rozčarovaná, že jsem nemohla jíst ani spát. Pořád jsem přemýšlela, jak z toho ven. Nakonec jsem se rozhodla, že se s oběma setkám osobně. Napsala jsem dopis Matyášovi i Matějovi a poslala jsem je přes naši pošťačku vonící desinfekcí. Oba mi schůzku potvrdili. S Matějem jsem se měla sejít po obědě. Spěchala jsem do přízemí, kde jsme se měli setkat. Čekala jsem asi hodinu, a on nikde. Chtělo se mi brečet, a tak jsem utekla na terasu. Neumíte si představit, jak jsem byla překvapená, když jsem na terase uviděla Matyáše. Byl to krásný mladý kluk. Měl černé vlasy a velké hnědé oči. Přes pruhované pyžamo se mu rýsovaly jeho vypracované svaly. Otočil se na mě a já viděla, že je to ten pravý. Povídali jsme si až do večeře a já si říkala, že si s ním rozumím, jako s nikým jiným. Připadalo mi, že mu můžu říct cokoliv a on mě chápe. Asi po měsíci jsme byli oba doma a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném městě. Začali jsme spolu chodit a chodíme spolu. (Terezie)
… Spadla jsem do postele a probírala se ze šoku. „Matěj... Matyáš... můj Maty!...“ Jen jsem tak ležela v posteli a nechtělo se mi nic dělat...
Dny pobytu v nemocnici uplynuly a nemocniční psaníčka s nástupem do školy upadla v zapomnění. Když ale začaly prázdniny a já přijela jako vedoucí na dětský tábor, nemohla jsem si po seznámení s ostatními vedoucími vzpomenout, odkud znám povědomou tvář černovlasého kluka. Během tábora se mi začínal čím dál, tím víc líbit. Jeho havraní vlasy, tmavé oči a jeho laskavé chování a nadšení pro děti a pro Boha byly úžasné!
Při závěrečné celodenní hře jsme se skupinou dětí při návratu do tábora zabloudili v lese. Motali jsme se v kruhu. Nevěděli jsme, kam jít... tedy alespoň my vedoucí, já a Matyáš. Byla jsem vynervovaná: „Už se bude stmívat, co budeme dělat?... Já tedy opravdu nechci spát v lese!“ Zato děti byly úplně v pohodě, honily se po lese, volaly na nás, ať si je chytíme,... „Jestli nechcete zůstat přes noc v lese na pospas zvěři, tak si chvátněte, musíme najít cestu!“ volala jsem na ně. „Joo, chceme přespat v lese!“ křičely děti tušící nějaké dobrodružství. :-) Ale Matyáš neztratil hlavu. Svolal děti do kruhu a řekl jim: „Děti, nevíme, kde jsme, a proto se pomodlíme, abychom našli cestu zpět do tábora.“ Po společné modlitbě jsme se zvedli a šli jsme... Najednou jsme se objevili na známé louce, a už jsme věděli, že jsme doma. :-) S úlevou jsem šla Matyášovi poděkovat za dobré vedení a při rozhovoru jsem se dozvěděla, že mě Matyáš zná a že už je do mě dlouho zamilovaný. Vtom jsem si vzpomněla na dopísky v nemocnici a odkud vlastně Matyáše znám.
Byl to ten nejkrásnější tábor a od té doby jsme spolu a plánujeme společnou budoucnost. :-) (Maruška)
Pak se začalo všechno vyjasňovat: Sestřička mi všechno vysvětlila a k tomu mi přidala psaníčko, které mi jako každý den poslal. S třesoucíma se rukama jsem roztrhla obálku a začala klouzat očima po úhledně napsaných řádcích. Kolikrát jsem si říkala, že tohle
snad nepíše žádný kluk. Tak úhledný měl rukopis, četl se tak jednoduše! Ne jako můj hrozný škrabopis!
,,Haló,“vyrušila mě sestřička. ,,Tak co zase píše?“
,,Já...já nevím,“ zakoktala jsem se a začala znovu číst.......... Na konci dopisu potom bylo: „Nechtěla bys přijít k nám dolů,
přijít se rozloučit? Ahoj Maty.'“
Přestala jsem číst a dopis odložila na noční stolek. Málem jsem při tom porazila zbytek snídaně. Vzala jsem si papír a tužku, kterou jsem měla celou okousanou od věčného přemýšlení co bych mu měla napsat. Zamyslela jsem se a napsala jedno slovo: JASNĚ!
Papír jsem přehnula a podala sestřičce. Když už byla ve dveřích ještě jsem jí řekla: ,,Mohla byste pro mě přijít ve dvě?“
Sestřička jen kývla hlavou (asi jí už došlo, co se psalo v dopise).
Ve dvě pro mě doopravdy přišla, ale nebyla tak docela spokojená s tím jak vypadám (popravdě jsem s tím nebyla spokojená ani já,
protože moje červené oči asi nedělaly moc dobrý dojem :D), takže mě ještě trochu poupravila a já se mohla slavnostně vydat do
přízemí. Byla jsem tak nervózní, že jsem sestři ve výtahu řekla, ať to otočí a jede zpátky, ona však na to odpověděla, že Matyáš už
na mě čeká. Ve čtvrt na tři jsem proto vjela do pokoje číslo 3.
Nebudu sem psát, jak jsem se cítila, protože jsem se cítila naprosto trapně (většinu konverzace obstaral Maty a já jen
přikyvovala a seděla). Na konci jsme si vyměnili telefonní čísla a Maty vypadal, že je spokojený.
Teď jsme spolu už rok a o nedorozumění s jeho jménem vím jen já :D. (Iva)
Byla jsem v šoku. Překvapeně hleděla do stěny a namohla ze sebe dostat ani slovo. „Jděte pryč,“ zaječela jsem hystericky na sestru.
Celý den jsem ležela na posteli a tupě zírala ven z okna. Když se mě někdo na něco zeptal, neodpověděla jsem, když mi donesli jídlo, odmítla jsem.
Pomalu se blížil večer. V nemocničním areálu se začalo stmívat. Nikdy jsem tak netoužila být doma, ve svém pokoji. Stulit se do rohu postele a brečet.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla nemocniční sestra s jídlem.
„Dejte mi pokoj,“ zašeptala jsem. „Nechceš si promluvit?“ zeptala se mě. „A to jako proč?“ „Uleví se ti.“ V tu chvíli jsem měla chuť ji zavraždit. „Tak dobrá, Matyáš je bezva kluk, ale nelíbí se mi.“ „A to je vše?“ „Samozřejmě!“ „Poslouchej. Já Matyáše i toho Matěje znám. Oba jsou bezva kluci. Matyáš je takový romantik, no a Matěj je lamač srdcí.“ „Odkud je znáte?“
„Víš, oba dva jdou křesťané a chodí do mládeže. To je takový spolek, kde se setkávají mladí lidé a baví se o různých věcech, poslouchají duchovní programy a občas i hrají nějaké hry apod.“ řekla mi. „Vy věříte v Boha?“ „Ano, Bůh je to nejlepší co mě v životě potkalo. Díky němu jsem poznala i svého manžela.“ „Aha,“ bylo jediné na co jsem se zmohla. „A co mi radíte?“ Přijď k nám na mládež. Oba je poznáš. A abych nezapomněla. Matyáš zítra odchází z nemocnice. Nechceš mu ještě něco napsat?“ Chvíli jsem uvažovala. „Ne, ale vyřiďte mu, že se asi potkáme.“
O rok později
Nervózně jsem seděla v kostelní lavici. „Klid,“ zašeptal mi do ucha Matěj. „Přesně tak, to zvládneš,“ uklidnil mě i z druhé strany Matyáš. Musela jsem se pousmát. Za ten rok, co jsem se poznala s Terezou (tak se jmenuje moje milá nemocniční sestra a sestra v Kristu), se můj život otočil o 180 stupňů. Na své první mládeži jsem dostala bibli. Rozhodla jsem se svěřit svůj problém Bohu který mi odpověděl jediným slovem. „Čekej.“ V obou klucích jsem našla ohromnou odporu do života a dobré přátele.
S kazatelny se ozvala moje jméno. Vstala jsem a zamířila k ní. Byl čas udělat ten nejlepší krok v mém životě. Nechat se pokřtít. (Magdaléna)
.....Cože??!!! To snad nemůže být pravda. Celou noc jsem o tom přemýšlela. Ráno, když jsem se vzbudila, utíkala jsem za sestrou, která mi ty dopisy nosila. Řekla mi, že mi opravdu psal Matyáš, a,že se jí svěřil, že je do mě zamilovaný... Nemohla jsem tomu uvěřit. S pláčem, že to není můj vysněný, jsem se rozběhla dolů na patro, kde ležel Matyáš, že to s ním vyřeším. Zaklepala jsem na jeho dveře, pak jsem vešla dál, a když se na mě podíval, nebyl to pohled nadšení ani nic podobného, bylo to takové nechápavé, jako by mě vůbec
neznal... Tak jsem začala vyprávět, jak si píšeme a, že jsem si myslela, že je někdo jiný. Po chvilce se začal strašně smát a pak mi to
řekl. Ta sestra se zřejmě spletla, protože na mém patře bydlela i jiná Lucka. Začali jsme se hrozně smát a v tom přišel do pokoje
Matěj. Nevěděl, co se děje, a tak jsme mu to všechno řekli, i to, že se mi tajně líbí. On mě chytnul kolem ramen a řekl, že je na tom
stejně. A tak ta naše velká láska začala a trvá pořád!!! (Adéla)
Lucka napíše další dopis, ve kterém se zeptá, jak se jmenuje ctitel celým jménem, na což jí odpoví že Matyáš. Lucka je v úzkých a
napadne ji jediná věc: Zeptá se sestřičky, jak Matyáš vypadá a proč je vlastně v nemocnici. Ta jí odpoví, že Matyáš je pohledný,
vysoký, hnědovlasý hoch a že je tu kvůli úrazu hlavy. Prý trpí občasnou malou ztrátou paměti, ale že se z toho vyléčí. Lucka chvíli
přemýšlí a pak je jí všechno jasné: údajný Matěj se jmenuje Matyáš, jenže trpí ztrátou paměti, takže si spletl své jméno! To je
ono! Lucka se zaraduje a píše si s Matyášem (Matějem) dál. Nakonec se znovu setkají a a dají se dohromady. (Veronika)
„Jste si jistá?“ podívám se ještě jednou na sestřičku, jestli si nedělá legraci. „Ano, jsem si stoprocentně jistá,“ mrkne na mě, „mám mu něco poslat?“ „Ne!“ odvětím rázně. Sestřička se na mne podezřívavě podívá: „Stalo se něco?“ „Ne nic, jen se mi už nechce psát.“
Ach jo, to se může stát opravdu jen mně, letí mi hlavou myšlenky. Protivná jména Matyáš a Matěj, pěkně jste mi to zavařila. No nic, budu dělat mrtvého brouka.
Uběhl den, dva a já na dopisy od NĚJ nemohla přestat myslet. Každý večer jsem si je četla znova a znova. Dokonce se mi o nich v noci i zdálo. Ráno na vizitě si vrchní sestra počkala, až zbytek lékařů odejde a začala na mě naléhat: „Jani, napiš tomu Matyášovi něco, pořád se mě ptá, co se děje a dožaduje se odpovědi. Mimochodem zítra přestaneš být infekční, takže tě přesuneme zase dolů,“ domluví a odejde.
Dolů? To ne! Co budu dělat? Pokouším se na to nemyslet, ale nejde to. Když ty dopisy jsou tak úžasné, tak smysluplné, něžné... Musím mu odepsat, rozhodnu se v tu ránu. Hned beru do ruky tužku a papír a poslední slovo dopíšu akorát ve chvíli, kdy mě přijde sestra znovu zkontrolovat. „No to je dost, že jsi napsala!“ usměje se na mne sestřička, „Maty už málem zešílel a vzkazuje ti, že se na tebe zítra těší.“ „Jo?“ povídám rádoby překvapeně, „tak mu řekněte, že já se taky těším a to moc moc moc :).“ (Aneta)
