Plakala jsem ještě dlouho, můj pláč chvílemi převládal vztek. Proč zrovna já, která měla skoro nejlepší a nejnápaditější masku ze všech. Dala jsem si s tím tolik práce a nakonec jsem skončila s teplotou v posteli. Byla jsem tak uplakaná a unavená, že jsem v samém žalu usnula. Když jsem se ráno probudila, byl krásný den, slunce svítilo. Bylo nádherně. Ale mě stále svíral úzkostlivý pocit smutku. Nevěděla jsem co si myslet, jestli být naštvaná na celý svět, hlavně na Lenku, Toma a učitelku a kazit si tím den, a nebo se snažit zapomenout. Tyto myšlenky se mi honily hlavou ještě dlouhou chvíli, dokud nepřišla třídní s větou: „Myslím, že už jsi zdravá a můžeš se vrátit, ale pokud se na to zatím necítíš klidně zůstaň.“ Nechtělo se mi odejít, ale nechtělo se mi ani zůstat a trávit celý víkend sama. Tak jsem si sbalila věci a vrátila se zpátky. V chatce mě čekaly zářivé úsměvy spolubydlících a vřelé Lenčino obětí. Vyprávěla mi úplně všechno, co se za tu dobu, co jsem tam nebyla, přihodilo, a nevynechala ani jediný detail. Nejvíc vyprávěla o karnevale a o Tomášovi a vlastně o všem, co jsem chtěla zažít já. Na konci celého vyprávěni se mi svěřila, že jí někdo dal kytičku do spacáku a že tuší kdo. V tom nás někdo zavolal na oběd. Po zbytek odpoledne se mnou nebyla žádná zábava. Možná proto se Lenka znenadání vytratila. Jen tak, abych si zkrátila dlouhou chvíli, jsem se šla projít. Bloumala jsem po lese a myslela si že mě už nic nepřekvapí, když v tom jsem náhle uviděla…Nevěřila jsem svým očím. Vždyť to byla Lenka s Tomem, bezstarostně se procházeli a drželi za ruce. Nevěděla jsem, co mám dělat, schovat se? Jít jim naproti? Vrátit se a dělat, že je mi zase špatně? Všechny tyto myšlenky se mi honily hlavou. Rozhodla jsem se jednat. Nejdříve jsem chtěla utéct, ale má zvědavost mě donutila zůstat. Rychle jsem se schovala do blízkého houští a vyčkávala, co se bude dít. Naštěstí pro mě nic zajímavého, jen prošli kolem a nejspíš si mě nevšimli. Tento víkend pro mě byl jedno velké zklamání. Chodila jsem a nevěděla kam, až jsem se ocitla v táboře. Už se stmívalo a probíhaly přípravy na závěrečný táborák. Všichni jsme se sešli, povídali, hráli na kytaru a zpívali. Později to bylo super. Vyprávěli jsme si strašidelné historky. Po půlnoci třídní vyhlásila večerku a my se odebrali do svých chatek. Když jsme ulehali ke spánku, vtrhli do naší chatky mírně podnapilí kluci a přemlouvali nás, ať s nimi jdeme slavit poslední společnou noc. Moc se nám to nezamlouvalo, ale abychom se předvedly, daly jsme se přemluvit. Došli jsme do hloučku děcek, kde koloval alkohol a cigarety. Nejdřív jsme s Lenkou nechtěly nijak vyčnívat, tak jsme se posadily k ostatním a jen se dívaly, jak se to začíná nekontrolovaně rozjíždět. Podívala jsem se na Lenku, ta hleděla do dálky a tekly jí slzy. Zeptala jsem se jí, proč pláče, na to mi jen řekla: „Podívej se tam.“ A ukázala prstem do hloučku kluků. Zděsila jsem se, když jsem uviděla Tomáše s cigaretou v ruce, jak se divoce dohaduje s Markem z naší třídy. Nevěděli jsme kvůli čemu, ale najednou se ztrhla prudká rvačka. Tomáš, který to očividně přehnal s alkoholem napadl Marka. Rychle jsme se s Lenkou rozběhly k chatce a já ji po cestě utěšovala. Doběhly jsme do chatky a jen jsme slyšely hluk, jak učitelé rozhánějí přiopilé spolužáky. Lenka se mi v chatce se vším svěřila a já jí také. Ona plná údivu přestala plakat a zírala na mě. „Proč jsi mi nic neřekla?“ ptala se. „Nechtěla jsem ti zkazit radost, když jsem viděla, jak jsi šťastná.“ Podaly jsme si ruce a šly jsme spát s hřejivým pocitem, že jsme stále nejlepší kamarádky a že před sebou už nemáme žádná tajemství. Později jsme pochopily, že Tomáš není tak ideální jak jsme si myslely a že nesmíme dát na první dojem.
Lucie Lstibůrková
V tu chvíli jsem si myslela, že to je můj konec. Po dlouhé době jsem usnula. Když jsem se ráno probudila přinesla mi Lenka do postele snídani. Řekla mi: „Můžeš se už nastěhovat zpátky do naší chatky.“ Když jsem balila spacák, pomyslela jsem si: „Nesmím zmeškat poslední večer prodlouženého víkendu u táboráku ani za nic.“ Stmívalo se, spolužáci dojídali večeři a obloha měla krásný červeně zbarvený nádech. Když se setmělo, lesy se zdály být černé, ale plamínky právě rozdělaného ohně vykreslovaly obrysy prvních stromů. Sedla jsem si tedy na jednu z připravených dek. Dívala jsem se do ohně. Na ty tančící plameny bych se dívala hodiny. Uklidňovalo mě to. Najednou zacvrlikal ptáček nad moji hlavou, podívala jsem se nahoru. Krásná, tmavě modrá obloha se třpytícími se hvězdičkami. Lehla jsem si, abych mohla pozorovat tu nádhernou nebeskou klenbu. Pozorovala jsem tu nádhernou oblohu plnou hvězd a jen na okamžik jsem zahlédla padající hvězdu. Ani jsem nestihla vyslovit v duchu své přání a už se stalo skutečností. Přisedl si ke mně Tomáš. Najednou jsem začala vnímat ticho, které celou tu dobu bylo kolem mne a já poslouchala jen ten praskající zvuk ohně. Do toho ticha Tomáš řekl: „Ahoj“ s úsměvem, který se mi na něm líbil. Sevřel se mi žaludek a nevěděla jsem, co říct. Vyklouzlo ze mě „čau“. A zase to napjaté ticho. Lehl si vedle mě a díval se také na hvězdy. Zamyslel se a řekl mi: „Co se ti stalo, že jsi nebyla na maškarním?“ odpověděla jsem, že jsem nemohla jít, protože mi nebylo dobře. Tomáš na chvíli zaváhal, ale nakonec mi řekl: „Víš, chtěl jsem tě doprovodit a vyzvat k tanci.“ Tato věta mi utkvěla v hlavě. Právě v tuto dobu paní učitelka svolávala spolužáky k táboráku. Začali jsme zpívat písničky, co se obvykle zpívají na táborech. Objal mě kolem ramen. Asi v polovině táboráku se mi zalíbila jedna pomalá písnička. Řekla jsem si, že mu ten tanec musím vynahradit. Pak si pamatuji, že jsme tam tančili a dívali se navzájem do očí. A nebyli jsme sami, vytvořily se taky jiné páry z různých tříd. Tomáš se otočil, zasmál se a řekl mi: „Koukej na tvoji kamarádku Lenku.“ Otočila jsem se na ni, co zase provádí a viděla jsem, jak tančí s Tomášovým kámošem. Zasmáli jsme se a pokračovali v tanci. Jediné, co mi právě v tuto dobu probíhalo hlavou bylo, že tento příběh by nemohl mít lepší konec. „Není nad pohádkový konec.
Petra Lukšíková
Začínala jsem si vyčítat, že jsem jí vůbec něco půjčovala. Chtěla jsem jet domů a už nikdy Lenku nevidět. Zase jsem si ale říkala, že ona za to nemůže. Měla jsem jí něco říct. Teď jsem se to ale bála udělat. Lenka je super holka a určitě by měla výčitky. Povzdechla jsem si. Už jsem měla hlad, ale ještě jsem si netroufala jíst. Natáhla jsem ruku pro skleničku s Colou, kterou jsem z léčebných důvodů popíjela, protože naše učitelka, stejně jako mamka, „někde slyšela, že Coca Cola uklidňuje žaludek, nesmí se jí ale vypít moc.“ Bylo mi jedno, že už možná neusnu. Měla jsem v plánu trápit se celou noc. Ani si nevzpomínám, kdy jsem usnula. Učitelka si mě ráno zděšeně prohlížela a tvrdila, že nevypadám dobře. Zbytek mého už tak zraněného sebevědomí prudce klesl. Prý jsem moc bledá… Za normálních okolností bych protestovala, ale necítila jsem se ještě fit a navíc jsem měla vztek, a tak jsem souhlasila, že budu alespoň do odpoledne v posteli. Za chvilku se ve dveřích objevila Lenka. Měla rozzářené oči a radostně mi oznamovala, že se zamilovala. Vyprávěla mi, jak byla s Tomášem na procházce u chatek, samozřejmě, že tajně, a on jí utrhl krásnou kytku…Vzhledem k tomu, jaký zapálený ochránce přírody Lenka bývala, musím uznat, že překonala sama sebe. Když jsem viděla, jak je šťastná, přinutila jsem se k úsměvu. Lenka odešla a já jen v bezmocnosti ležela na posteli. Po asi dvaceti minutách někdo zaklepal na chatku. Říkala jsem si, že to je určitě učitelka. Ve dveřích se ale objevil někdo úplně jiný. Byl to Dominik, kluk ze třídy. Překvapeně jsem na něj zírala a nepochybovala, že si jenom spletl chatku. On se nejistě pousmál a nevypadal ani trochu překvapený, že mě vidí. Prý slyšel, že mi je špatně a tak přišel, aby mi půjčil notebook, který bral s sebou na výlet. Že tam má hodně her, filmů a hudby. Hrozně mě tím dojal a tak jsem mu odpustila, že narušil moje sebeobviňování. Usmála jsem se na něj a poděkovala. To byl ten poslední, od koho bych něco podobného čekala. Vypadal, jako že si chce povídat a tak jsme trochu pokecali. Pak začal, jako že by už asi měl jít… Musím uznat, že jsem si Dominika nikdy nevšimla. Věděla jsem, jak se jmenuje příjmením, že má doma rybičky a sestru, ale nic jiného jsem netušila. On toho o mně ale věděl na můj vkus až moc. Jméno mé nejlepší kamarádky, mojí oblíbenou barvu, zmrzlinu a kapelu… Až jsem měla pocit, že mě zná lépe, než se znám já sama. Kvůli tomu, že mě vždycky zajímal jen Tomáš, jsem si nevšimla fakt jedinečného kluka. Odpoledne mi už bylo dobře. Vrátila jsem Dominikovi notebook a potom jsme si dlouho povídali. Měli jsme toho tolik společného! Připadal mi mnohem lepší než Tomáš. Cestou domů jsme seděli vedle sebe v kupé a ještě mě doprovodil domů. Začali jsme spolu chodit. A čím víc jsem ho poznávala, tím méně jsem chápala, jak je možné, že jsem tak úžasného kluka přehlédla. Lenka a Tomáš jsou spolu a šťastní. Už na ni rozhodně nežárlím, protože jsem konečně našla někoho, s kým jsem moc ráda a jí přeji to samé. (A navíc se ukázalo, že je Dominik lepší ve fotbale a na rozdíl od Tomáše má hudební sluch :-) Takže tím bych chtěla říct všem nešťastně zamilovaným, že i když se tomu někdy těžko věří, existuje ten pravý, na kterého se vyplatí počkat. Je pravda, že někdy věci dopadnou úplně jinak, než si člověk naplánuje. Mnohem lépe.
Eva Hejdová
