Já do Indie původně vůbec nechtěla! Měla jsem jet s kamarádkou do Norska. Jenže ona si koupila psa a řekla, že od něj nemůže odjet. Tak jsem se přidala ke skupině dobrovolníků, kterou organizoval Brontosaurus a ti jeli do Indie.
No, a tak jsem jela do Indie. Bylo nás asi 18, kluci i holky. Přiletěli jsme do Lehu - hlavního města provincie Ladhak, který leží v Himálajích ve výšce 3 000m n. m. Týden jsme se museli aklimatizovat na tu výšku, protože člověku chybí kyslík, a každý krok je velká námaha.
Škola v Lehu.
První týden jsme s kamarádkou učily na škole, kterou tu v 19. stol .založila misie Moravských bratří - Moravian mission scchool. Je považovaná za nejlepší v severní Indii.
Chodí sem jak buddhistické, tak muslimské děti. Škola je denně, kromě neděle, od 10. do 17. hod. V sobotu je celý den sportovní, hrají se hry a soutěže. Vyučuje se v angličtině. Indické děti mají v podstatě ty samé předměty jako naše. Jen každé z nich ovládá alespoň tři – čtyři jazyky. Umí anglicky, kašmírsky, himalčapradéšsky a tibetsky.
Prázdniny jsou tu 3 měsíce, a to v zimě, protože všechno zapadá sněhem a mrzne. Přestože je to nejlepší škola široko daleko, jsou velmi nuzně vybavení. Když jsme chtěli po třetím dni novou křídu, dívali se na nás dost divně.
Ekologie ?!
Já měla učit ekologii, a tak jsem si doma připravila, že s nimi proberu větrnou energii. Dělali jsme větrníky a povídali o větrných elektrárnách. Než jsme odjížděli z Čech, říkali nám, že indické děti jsou tak o dva roky pozadu ve vývoji za evropskými, ale já nic nepozorovala. Moji žáci měli 11-12 let. Byli opravdu hrozně chytří. Fakt věděli všechno! I o ekologii.
Jen jsem pochopila, že ji nemůžou v praxi provádět. Nemají jak se ekologicky zbavovat odpadků. V celém Lehu byl jen jediný odpadkový koš, nikdy jsem nikde neviděla popelnici. Nikdo nesváží odpadky. Všude se válí smetí a nikdo to neřeší. Snad jedině vyhláškou, že se v celé provincii Ladhak nesmí používat pet lahve a igelitové pytle, ale moc se to nedodržuje.
Nemůžou ani kulturně zpracovat biologický odpad. Kompost v Himálajích neuděláš! Nejsou tam totiž potřebné bakterie, a nic se tam nerozkládá.
Učitelka na noc.
Každý den jsme s kamarádkou přespaly v jiné rodině, u některého z našich žáků. Není lepší příležitost, jak proniknout do kultury obyvatel… a jak si díky tomu utrhnout ostudu.
Hned při příchodu k nim domů člověk pozná, kde je. V muslimských rodinách mají byt zařízený chudě, ale jakoby po evropsky. U buddhistů v bytě je pár nízkých stolečků a matrace na spaní. Nikde jsem tam neviděla žádné skříně nebo truhly, asi ani nemají, co by do nich dali. Všichni nás ale posadili na nejlepší místo, naservírovali jídlo, a celý večer si s námi vyprávěli. Povídali rodinné příběhy a zajímali se, jak žijeme my. Jen nás trochu uváděli do rozpaků, protože dost často opakovali, jak rádi by dál studovali, ale že… Vědí, že Evropané přispívají indickým dětem na vzdělání a čekali, jestli by z nás náhodou něco nekoukalo.
Večeře – nejlepší doba pro trapas.
Jídlo bylo v Lehu poměrně jednotvárné. Mísa rýže a okolo různé druhy zeleniny na malých mističkách. Brambory jsou vzácné, a tak se dávají k rýži jako příloha místo masa. Pak přijde na řadu čaj. Ten typický ladhacký čaj je slaný a dává se do něj máslo a hrst mouky-campy. Já si musela představovat, že je to polívka, abych ho pozřela , ale stejně to bylo dost odporné. Když se nedívali, nalili jsme čaj zpět do termosek, ze kterých se servíroval. A oni měli radost jak to v nás mizí, a tak nám nalévali znovu a znovu…
Buddhisté nejí maso, takže u nich jsem neměla problém, protože ani já ho nejím. Když jsme ale spali v jedné muslimské rodině, dostali jsme masovou polévku. Říkala jsem, že je to určitě nejlepší polívka na světě, ale ať odpustí, že já maso nejím. Myslela jsem, že to pochopí, že vegetariánství znají od sousedů buddhistů, ale ne. Byl to trapas! Asi tři minuty byli ticho, koukali na mě a vůbec nic nechápali.
„Umýt, vyčurat, pomodlit a spát !“
Ten první bod byl všude v Indii problém. Já fakt nevím, jak to dělají. Když jsme se s kamarádkou nemyly asi šest dní, poprosila jsem jednu rodinu, jestli bych se u nich nemohla opláchnout. Oni po delším váhání řekli, že teda jo, ale tím pádem nebude ráno čaj. Tak jsem to zas nechala být. Hygiena tam probíhá nějak nepozorovaně. Nikdy jsem si nevšimla, že by se někdo myl. Neexistuje koupelna, protože nikde nemají vodu rozvedenou do domů. Když se nám povedlo dostat vodu, umyly jsme se na dvorečku v lavoru. Většinou nás zachránil nějaký hotel, který byl zařízen pro cizince, a tudíž obsahoval i sprchu. Vyčurat se dalo kulturněji, všude byly klasické kadibudky.
Ráno se v Lehu neleží.
Muslimské rodiny vstávaly ráno v 5 hod. a celá rodina šla na bohoslužbu do mešity. V buddhistických rodinách ráno probíhal malý obřad s pálením tyčinek a výměnou darů před oltáříkem předků. Všude se ale vstávalo nejpozději v 6 hod. Po snídani a obřadu si šel každý po své práci. Děti s dobytkem ven nebo po jiných povinnostech, a teprve v 10 hod. se odcházelo do školy.
Největší zážitek!
V Ladhaku žije ve vyhnanství tibetský dalajláma. Měl v Lehu nějaké přednášky, na které jsme se nedostaly, ale zúčastnily jsme se jeho průjezdu městem. Lidé stáli kolem silnice až za Leh. Byl to barevný dav. Všechny školy mají své uniformy, a tak tam stála dlouhá červená řada a hups! modrá, hups! zelená. Všichni drželi v rukou vonné tyčinky a hrst květů. A byli ticho.
Já si vzpomínala, jak u nás v Hradci byl papež. Lidé taky stáli podél cest, ale hlučeli a ukazovali si: „Tamhle jede, už je tu!“ Ale tady ne. Stovky lidí potichu! Možná sem tam někdo pobrukoval nějakou mantru. A najednou projížděla kolona aut. Dalajláma seděl ve třetím, ale auto nebylo nijak označené, takže jsme ho uviděly na poslední chvíli, a ohlédly se za ním… Byly jsme úplně jediné, kdo to udělal. Ostatní stáli, mlčeli, šustil jen horský vítr a voněly tyčinky. Ani ty květiny, co měli v hrsti, po něm neházeli…To byl úžasný zážitek.
Kde se vyspat na cestách?
Po učitelské zkušenosti jsme se vydaly s kamarádkou dolů z Himálají. V Indii se dá docela jednoduše přenocovat v klášterech. V každém buddhistickém klášteře můžete požádat o přespání. Málo kdy vás odmítnou. Většinou dostanete nějaký pokojík. Obyčejně nabídnou i snídani a pozvou na modlitbu. Bohoslužba v gompě spočívá ve zpěvech za doprovodu bubnů a cinkátek. Mají oltář s Budhou, a před ním stojí mističky s vodou, jídlem a květinami, které se denně obměňují. A vonné tyčinky, stejné jako ty, co se prodávají tady.
Nikdy za přespání nic nechtějí. Buddhističtí mniši se nesmí dotknout peněz, takže jsme jim je nechávali někde ležet, to neodmítli. Nebo se ten nocleh dal odpracovat. To jsme pak většinou dostali dost tvrdou práci.
Další naše dobrovolnická práce spočívala v pomoci nově vznikajícímu klášteru buddhistických mnišek. Pomáhaly jsme jim stavět gompu - modlitební místnost. To byla tvrdá dřina. Měly v horách kupy kamení, a ty jsme snášely ke klášteru jako stavební materiál. Neexistovala žádná mechanizace. Bylo jedno, že jsme holky. Všechno jsme tahaly v rukách.
I tam jsme se s kamarádkou snažily udělat nějakou ekologickou osvětu, ale byly jsme spíš pro legraci. Klášterem totiž protékal potok, ze kterého se brala voda na vaření. Kus nad klášterem byl zanesen odpadky a plastovými lahvemi, a tak jsme ho šly vyčistit. Mnišky se shlukly kolem a hrozně se divily a smály se nám, co že to děláme! Vždyť ta voda přeci teče, tak co?
Jak jsme šly na autobus.
Než jsme jely do Indie, udělaly jsme si plán, co bychom chtěly vidět. Jenže pak je všechno jinak. Co by se v Evropě stihlo za den, tam trvá týdny. Z kláštera jsme se chtěly vydat autobusem do Dheli. Jenže k nejbližší silnici, po které jezdil, to bylo 7 dní pěšky. Najali jsme si teda pána, který nás doprovázel se dvěma poníky. Ti nám nesli bágly a jídlo, a náš průvodce nám vařil.
Náboženství v praxi.
Cestou jsme zažily dost kuriózních příhod, ale jedna vede. Na úzké horské cestě před námi spadl do rokle náklaďáček se sedmičlennou rodinou. Mniši, kteří seděli za námi se vyběhli podívat, a pak nás přesvědčovali, že musíme jít taky. My jsme samozřejmě neměly nejmenší chuť a říkaly jsme, že je to strašné, celá rodina mrtvá! Oni nechápali co že je na tom strašného? Prostě umřeli, a teď už se zas narodí někde jinde! Co když neměli hezký život, a teď mají novou šanci.
Po příjezdu do Dheli jsme zažily opravdový šok.Všude je smrad a špína. Po ulicích leží lidé, někteří snad i mrtví, a ostatní žebrají. Ale nejsou smutní. Sice úpí,,ale když jim nic nedáte, tak se otočí a jsou v pohodě. Jeden žebrák, se kterým jsme se bavily, anglicky říkal, že mu to nevadí být žebrákem. Musí jen žít dobře, aby se v příštím životě měl líp. Bylo to jako by řekl: „Nevadí že dneska prší, zítra bude určitě sluníčko.“
Pět v jednom.
V Dheli byla vidět směsice nejrůznějších náboženství. Tak jsme si řekly, že máme jedinečnou příležitost v jednom dni poznat jejich svatyně a udělaly jsme si výlet po chrámech.
Křesťanský kostel byl v podstatě stejný jako u nás.
Do mešity žena může jen do vyhrazených prostor. Zeptaly jsme se, jestli můžeme vstoupit. Půjčili nám takové prostěradlo, abychom se zabalily od hlavy k patě, a pak nás provedli.
Potom jsme navštívily gurudváru, svatyni sykhů. Jejich náboženství spojuje buddhismus a islám.Ti mi byli nejsympatičtější. Říkali, že k nim může přijít kdokoli, jakéhokoli vyznání a modlit a meditovat, jak chce. Museli jsme si jen umýt ruce a nohy, vzít si šátek, a pak jsme mohly vstoupit.
Našly jsme i buddhistickou svatyni. Tam se člověk hrozně nachodí. Buddhisté totiž obchází všechno posvátné po směru hodinových ručiček. Každý posvátný kámen, každý posvátný předmět i svatyně se musí obejít po směru ručiček.
Největší údiv ve mně vzbudili džinisté. I tady jsme se museli zout, ale bylo to utrpení. Dlažba byla úděsně rozpálená sluncem a posypaná zrním pro stovky holubů, kteří ho tam zobali. Strašně se to zarývalo do chodidel. Když zjistili, že máme kožený pásek, museli jsme ho svléknout a nechat venku. I foťák a batoh jsme museli odložit, nevěřili, že není kožený a začali být hrozně přísní. Džinisté totiž, díky víře v převtělování, mají v úctě všechna zvířata a ničemu živému by neublížili. Uvnitř svatyně byla kromě jiného ptačí nemocnice a spousta zvláštních obrazů. Pak jeden z těch mužů vyžadoval, abychom se poklonili obrazu holuba. My jsme tedy strašně nechtěly a říkaly jsme, že to pro nás nic neznamená, tak jaký to bude mít smysl pro něj? Ale on trval na svém, že ať se pokloníme nebo ať jdeme. Tak jsme šly.
Po cestě ven jsme potkaly dva „větrem oděné“. To jsou asketi, kteří chodí nazí,a před sebou si zametají cestu košťátky, aby neublížili žádnému tvoru.
Holky!!!
Zažily jsme spoustu různých kulturních šoků a zvláštností, protože v Indii je vlastně všechno jinak, než si představuješ. Jenže my jsme pro ně byly také hodně nepochopitelné. Během těch sedmi týdnů jsme zjistily, že je pro ně šokující, že jsme holky, a můžeme si jezdit , kde chceme. Žádnému z těch náboženství to nebylo pochopitelné. Muslimové nás měly za nepočestné děvy a my si dávaly hodně pozor, abychom v muslimských oblastech chodily pořádně zahalené.
Nikde jsme nezažily, že by holky s klukama chodili společně po ulici. Ani ve skupinách, natož ve dvojicích! Aby se drželi páry za ruce nebo se na ulici dokonce políbili. To by bylo nepředstavitelné.
Ale vodí se tam za ruce kluci! To zase připadlo hodně divné nám! Když jsme se vyptávali, známí říkali, že to nejsou gayové. Jsou to prý kamarádi, a tohle je v Indii mezi muži výraz hlubokého přátelství.
Diana
