K tomu všemu se na mě přilepila Zuzka, se kterou se nikdo nekamarádí moc dlouho, protože se vždycky chová jako přísavka: „Jé, ty jsi na mě teď milá, tak to já se od tebe nehnu ani na krok.”
Jitka s Hankou se se mnou nebavily celý zbytek základní školy, i když já jsem se snažila být na ně milá. Pak obě zmizely na 10 let z mého života. Na srazu po deseti letech jsme se našim malichernostem už jenom společně smály. Z Dany se vyklubala moje nejlepší kamarádka. Byly jsme jak dvojčata. Šly jsme na stejnou střední školu a svět byl náš. Se Zuzkou to bylo složitější. Chtěla jsem ji zahrnout do aktivit s dalšími lidmi, aby našla další přátele, ale ona nikdy nenalezla odvahu pustit se do nových vztahů. Často se urazila a obviňovala mě, když jsem jí neřekla o něčem, co jsem měla v plánu. Snažila jsem se k ní chovat slušně, i když se mi do toho vždycky nechtělo. Po pár letech se naše životy rozešly a moc toho o ní nevím.
Rozumíš mi? Jsi na tom podobně? Jména jsou možná jiná, ale příběhy jsou často stejné. Já jsem ale vždycky toužila být se všemi zadobře. Můj přístup nebyl ani populární, ani snadný. Kdybych ve svém životě mohla přeskočit jediné trápení, určitě bych si vybrala bolesti a zmatky ve vztazích s „kamarádkami” na základní a střední škole.
„Jůůůůlie, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!”
Jako bych slyšela dědu. On mi vždycky dobře poradil. „Někdy je těžké se k lidem chovat s úctou a nezachovat se k nim stejně zrádně. Ale pokud se budeš chovat k lidem s úctou, brzo si získáš jejich respekt.” Když jsem se nemohla dočkat, až ze základky přejdu na střední školu, děda mě vyvedl z omylu: „Vztahy budeš řešit celý život. Vždycky se najde někdo, kdo se jenom tváří jako přítel. Ale pamatuj si, že je vždycky důležitější, jak se zachováš ty – ne jak se zachoval ten, kdo ti ublížil. Pán Bůh je dobrý. Pokud neztratíš naději a neschováš se do ulity, přivede ti do cesty i opravdové přátele, kteří tě nikdy nezradí.” Děda měl pravdu.
Vztahy jsou nekonečné téma
Ale každé překonané zklamání a přečkaná zrada mi daly sílu a moudrost přestát další krizi. Zrovna loni mi Pán Bůh nadělil novou lekci. Mám v práci starší kolegyni, která se ke mně dva roky chovala skoro jako k adoptované dceři, ale zčista jasna mě začala všude pomlouvat. Měla jsem na vybranou. Mohla jsem začít obcházet kolegy a vysvětlovat jim, jak se na to dívám já, a pěkně si to připepřit. Nebo jsem se mohla spolehnout na to, že mě kolegové znají a nebudou věřit jejím pomluvám. Bylo velmi těžké s ní dále každodenně spolupracovat. Ale vzpomněla jsem si na dědu: „Co se v mládí naučíš …”:) Stejně jako když mě ve třinácti Jitka z ničeho nic vyměnila za Hanku, tak jsem se ve třiceti mohla dívat na svoji kolegyni a říct si pro sebe: „Je mi moc líto, že v sobě máš tolik zloby. Budu si před tebou chránit své srdce, ale nebudu na tebe zlá.“
Když jsem na střední škole začala číst Bibli, uvědomila jsem si, že dědovy rady byly přímo z Bible. K tomu samému, k čemu mě vedl děda, nás povzbuzuje Matoušovo evangelium: „Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se chovali k vám,” i druhé z největších přikázání: „Miluj bližního svého jako sebe samého”. Lidé, kteří nám ubližují, to často dělají z nitra přetékajícího zlobou nebo prázdnotou. Ale my hledáme Boha, který naplňuje naše nitro dobrem a dává sílu odpovědět na zlo láskou.
Bůh Ti žehnej!
Tvá Julie z Eva Evě (časopis IN!dívčí svět - červen 2010)
