Během balení obrovského množství nejrůznějších dobrot a zmateného pobíhání po pokoji mi začal zvonit mobil.
Kdo jiný by to mohl být, než…
„Ahoj Pavle!”
„Ahoj Renčo, tak snad jsem vzal všechno… A dokonce i něco navíc. Hádej!”
Na dlouhé přemýšlení jsem neměla čas… „Fontánku s tekoucí čokoládou?”
„To ne, zrovna na tu jsem zapomněl! I když by se mi na kole asi stejně špatně převážela.” Smáli jsme se představě stříkající čokolády a naštvaných řidičů s pocákanými předními skly.
V tom jsem si však uvědomila, že z mobilu opravdu slyším zvuky aut...
„Počkat… Pavle, ty voláš během jízdy na kole?”
„Někteří jedinci lidského druhu jsou schopni dělat více věcí najednou.” Sice jsem mu to věřila, ale přesto jsem mu sdělila, že by měl radši zastavit.
„Neboj se, mám to pod kontrolou. Jedu rychlostí prince na bílém koni spěchajícího za svou princeznou!” Představa cválajícího koně mě spíše vyděsila, než uklidnila.
Zrovna když jsem chtěla něco namítnout, ze sluchátka se ozvalo: „UAAA!” Děsivý skřípot automobilových brzd. A pak už jen ticho.
„Pavle!” Křičela jsem marně. Ozýval se jedině hlas operátorky oznamující mi, že uživatel je dočasně nedostupný. Co teď? Pobrala jsem všechny věci, rychle nasedla na kolo a jela. Vydala jsem se na místo srazu v domnění, že se mu nic vážného nestalo a v bezpečí tam dojede. Přesto, že jsem se takto uklidňovala, srdce mi prudce bilo.
Když jsem tam dorazila, mé obavy se naplnily.
Nikde nikdo. Rozhodla jsem se jet cestou k Pavlovu domu, po které by sem pravděpodobně jel. V hlavě se mi honily ty nejčernější scénáře… Pedály skučely pod tlakem mého strachu. Prvotní adrenalin vyprchal a já si uvědomila, že jsem pořádně unavená. Zastavila jsem se, vydýchala a vypila asi polovinu našich zásob kofoly.
Uvědomila jsem si, že blízko odsud bydlí Pavlova sestřenice Jana. „Možná, že dojel k ní…” Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale upnula jsem se k té myšlence jako k poslední záchraně.
Když jsem se k domu blížila, již z dálky jsem viděla Pavlovo kolo. Ze srdce mi spadla polovina kamene… Druhá polovina se rozdrobila na malinké kousíčky v tu krásnou chvíli, kdy jsem Pavla uviděla stát před domem. Ruku měl celou od krve, ale mával s ní na mě.
„Pavle, ty jsi celý!“
Musela jsem vypadat ohromně princeznovsky: upocená, červená, pokrytá vrstvičkou prachu, pod kterou se skrýval můj šťastný úsměv. „Nic mi není, jen mám hodně odřenou ruku a nohu. Byl jsem ale tak v šoku, že jsem dojel sem… Napsal jsem ti zprávu z mobilu od Jany, ten můj se totiž rozbil” „Esemesku?” Podívala jsem se na mobil. Opravdu tam byla. Doteď se divím, že mě během celé té honičky nenapadlo podívat se na mobil…
„A co se vlastně stalo?“
„Jel jsem zrovna z prudkého kopce a do cesty mi vběhla kočka. Chtěl jsem se ji vyhnout, prudce stočil kolo doleva a spadl. Za mnou jelo auto, ale naštěstí to zabrzdilo.”
„No jo, slyšela jsem brzdy auta… Hlavně, že jsi v pořádku.” Úleva, kterou jsem cítila, byla nepopsatelná. Pavel se na mě usmál a dodal: „Hlavně, že jsou v pořádku tvé oblíbené sušenky, které jsem ti koupil.” „Jé, to je to překvapení?“ Vytáhl z baťohu nemálo pomačkaný sáček. Museli jsme se smát – sušenky byly rozlámané napadrť.
„Bála jsem se o tebe…”
„Promiň. Příště zastavím.” Podíval se na mě provinilým pohledem.
Zůstali jsme u Jany na zahradě a udělali si piknik tam. Byla to krásná oslava výročí, přestože úplně jiná, než jak jsme si ji vysnili.
Renča (časopis IN!dívčí svět)
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.
