Takhle nějak jsem si před pár lety na podzim vylévala srdce před Bohem. Po nějakém čase znělo mé volání k Bohu ještě beznadějněji:
„Mám tak deset kilo navíc, neumím hrát basket ani volejbal, směju se vlastním vtipům a o módě a kosmetice nemám ani páru. Samozřejmě, že o mě nikdo nemá zájem. Ondra, Jakub, Pavel a kdokoli další, koho kdy potkám. Proč si vůbec dělám naděje, že bych se kdy mohla někomu líbit?“
Mé sebevědomí klesalo s každým týdnem, kdy Ondra neprojevoval žádné náznaky zájmu o mě. Naštěstí jsem se potkala se svojí starší svobodnou kamarádkou. Ta mi vyprávěla, jak je ráda, že nemá žádného kluka. Nejdříve jsem na ni koukala, jako když spadla z višně, ale pak mi to začalo docházet. Přečetla mi verš z Bible z 1. Korintským 7,34: „Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem.”
„Vykašli se na Ondru”“ řekla mi. „Když prohlubuješ víru v Boha, život je také velmi zajímavý. Tak třeba: máš daleko víc času pro sebe a na ostatní. Můžeš jet na misii, trávit čas s malými dětmi nebo s vrstevníky a nemusíš si dělat starosti, jestli jsi pro svého kluka dost dobrá, jestli za rohem nečeká nějaká jiná holka, která ti ho přebere, jestli je to ten pravý, nebo jestli se někde najde lepší kluk.”
Měla pravdu.
Moje kamarádky, které chodily s nějakým klukem, pořád něco řešily.
Moc mi to pomohlo. Začala jsem trávit víc času s věřícíma holkama. Zjistila jsem, jak velkou radost člověku udělá, když někomu pomůže, když udělá nějaký dobrý skutek – jen tak, pro nic za nic – jenom pro Pána Boha. Už jsem na Ondru nemyslela každou minutu, jenom každou hodinu :).
Ne, vážně. Když jsem se začala soustředit na jiné věci než na mého ideálního Ondru, začala jsem si všímat maličkostí, které jsem předtím v zamilovaném pobláznění naprosto přehlídla. Třeba to, že občas mluví dost negativně o našich společných kamarádech a o životě vůbec, že si se mnou tak trošku zahrává (občas o mě „projeví zájem,“ jako by si chtěl udržet jedno želízko v ohni, a pak si mě ani nevšimne). Dozvěděla jsem se, že se podobně choval k jiné holce a dost ji to ranilo. Nikdy nevěděla, jestli má o ni zájem a nebo ne.
Krátce nato jsem dostala příležitost jet na misijní cestu na celé léto. Potkala jsem tam super chytrého kluka, kytaristu, baskeťáka, neuvěřitelně milého člověka, se kterým se mi strašně hezky povídalo. Pomohl mi, když jsem si s něčím nevěděla rady. Když jsem v půlce léta volala domů, mluvila jsem jen o něm. Udělal na mě veliký dojem. Ale byl to cizinec, takže přemýšlet o nějakém vážném chození nebylo moc praktické. A navíc – co Ondra? Pořád jsem měla naději, že prohlídne a uvědomí si, jak jsem úžasná.
Můj nový kamarád mě překvapil.
Řekl mi, že mám spoustu vlastností, které by jednou chtěl vidět ve své manželce a že by si moc přál, abychom zůstali dobrými přáteli a třeba spolu i začali chodit. Úplně mi vyrazil dech: „Jsem ochotný jít do našeho vztahu, i kdybych se měl odstěhovat z mojí země a bydlet v Česku.” Tak veliký rozdíl mezi ním a Ondrou. Ondra se nebyl ani ochotný vyjádřit, jestli má nebo nemá zájem. Najednou přede mnou stojí kluk, který je za mnou ochotný jít „až na druhý konec světa”.
Sice jsem spolu nezačali chodit, ale já jsem si díky němu mnoho věcí ujasnila.
Pokud jsi na tom stejně jako já před pár lety, nepropadej panice. Mám pro tebe dvě dobré zprávy:
- Život bez kluka může být jedno veliké dobrodružství, pokud se soustředíš na Ježíše a na dobré skutky, které pro tebe připravil (Efezským 2,10).
- Když ti to nevychází s tímhle klukem, není to tvoje chyba. Ten pravý je teprve někde za rohem :).
Julie z Eva Evě (časopis IN!dívčí svět - listopad 2011)
