Marek
Připadá mi, že ho znám léta, a přitom je to jen půl roku. Máme plno stejných aktivit: milujeme plavání a baseball, zajímáme se o nové filmy, máme dvě sestry, o Vánocích nejíme kapra a nesnášíme bouřky. Můžeme si psát hodiny a pořád je o čem mluvit. Bydlí daleko, a proto jsme se viděli jen jednou. Bylo to na oslavě narozenin mé sestřenice, která bydlí ve stejném městě, jako on. Dost zvláštní pocit být zamilovaná do někoho, s kým se vídám hlavně virtuálně. Věřím, že až se opět potkáme, navážeme bez problémů na poslední rozhovor.
Vidím to naprosto jasně...
Sejdeme se na náměstí u kašny. On bude nervózně chodit kolem a já se mu budu se svým klasickým dvaceti minutovým zpožděním donekonečna omlouvat. Mrkne na mě a já roztaju. Půjdeme se projít. Pak si budeme vymýšlet příběh každého domu, který mineme, z tváří lidí budeme vyvozovat jejich myšlenky a zasmějeme se nešťastnému pejskaři, jehož miláček se zamotal kolem sloupu. Se zmrzlinou si sedneme v parku a budeme se na sebe jen tak usmívat. Úžasný den samozřejmě doplní ptáci svým radostným zpěvem a horské paprsky slunce. Setmí se, já se oklepu a on mi půjčí mikinu. Bude to skvělé!
Nechápu lidi, kteří odsuzují vztahy přes internet, ICQ, Facebook ...
Nebýt nich, nemohla bych se bavit s Markem! Ale babička mě dopuje články, ve kterých nešťastné holky píšou, že když se setkaly se svými virtuálními protějšky, tak se zklamaly nebo byly dokonce znásilněné. My jsme se alespoň viděli a je to kamarád mé sestřenice, takže mám jistotu, že to není žádný úchyl. Já si dávám pozor, jaké mám na Facebooku fotky, kdo je může vidět a tak. Však mezi svými „facebookovými” přáteli mám své rodiče, je tam i moje moderní, ale někdy ustrašená babi:).
Marek mi píše:„Já taky jedu v sobotu do Prahy na koncert. Můžeme se vidět…” Na okamžik se mi zastavilo srdce a potom zase začalo zběsile bušit. Nečtu špatně? Odpovím: „Jasně!“ Konečně se znovu uvidíme, uslyším jeho hlas a smích. Ale co si vezmu na sebe, co s vlasy? Podpatky nebo tenisky? To, že mu obvykle píšu v teplákách a vytahané mikině, neubíralo na mé vyšinutosti ani o píď.
Hodina našeho srazu se naplňovala...
Zkameněly mi nohy a v krku se rázem usadil odporný knedlík. Navrhl procházku, ale příběhy lidí a domů zůstaly nevysloveny. Občas se podíval na mě, ale většinou koukal před sebe nebo do výloh. Snažili jsme se mluvit o škole, rodině, knihách, ale žádné téma se nerozvinulo v delší dialog. Hluk našich myšlenek byl k nesnesení. Blížili jsme se parku. Pomyslela jsem si, že třeba v parku se rozhovor konečně rozhoupe, ale v tu chvíli kouknul na hodinky a řekl, že už musí na koncert, protože chce být vpředu a také se o tom domluvil se svým kámošem. Vnitřní zklamání a smutek jsem zahalila do pohoďáckého úsměvu, jakože to chápu, ať určitě jde.
Pak jen zamával
...a řekl, že si třeba zase někdy napíšeme na FB. Já odpověděla, že jasně, že… Už jsem nedořekla, že to už tak nechci, že jsem čekala něco jiného, že dnes měla začít láska s velkým „L”, o které jsem ty měsíce snila, že jsme se přece měli vzít a pak náš romantický příběh vyprávět svým třem dětem. Ale to vše najednou bylo pryč. Copak neviděl, že bych byla ráda s ním?
Koupila jsem si zmrzlinu a sama se procházela parkem. Míjela jsem zamilované dvojice a uvažovala o tom, jak snadné je povídat si s někým po netu, ale že ve skutečnosti je to tak jiné, těžké, namáhavé! Vždyť mi nikdo předtím neřekl, že to takhle může skončit! V tu chvíli jsem si vzpomněla na babičku a články z novin, kterými mě chtěla uchránit před zklamáním, které právě bylo na světě.
Kiki (časopis IN!dívčí svět)
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.
