Ráda bych se s Vámi podělila o svoji zkušenost s hledáním partnera. Narodila jsem se jako třetí nejstarší dítě (dohromady mám šest sourozenců) do katolické rodiny. Dětství jsem prožívala s rodiči a sourozenci na venkově. Byla jsem takové živé a drzé dítě.
Samozřejmě jsem měla taky první školní lásky za sebou, ale to snad má každé malé dítě. :-). Na vyšším stupni základní školy jsem měla kluka, ale ten bydlel docela dost daleko. Byl sice věřící a dost jsme si psali, ale láska na dálku a v takovém útlém věku dlouho nevydrží.V prváku na střední zdravotnické škole jsem se zamilovala do našeho učitele angličtiny (sama mám ale němčinu).
Nenápadně jsem mu nadbíhala, se vším pomáhala, jen abych mu byla co nejvíc nablízku. Prokoukl to ale za pár dní. Měla jsem docela strach, co se bude dít, ale dopadlo to pro nás oba úplně skvěle. Stali se z nás kamarádi. Bylo mně to strašně moc líto, protože jsem měla strach, že takového kluka už nikdy nepotkám.
Ale postupem času jsem změnila názor a teď jsem tomu moc ráda. Protože jsem taková holka do nepohody, (podle mých kamarádů) a mám ráda akce, a hlavně když se kolem mě něco děje, tak jsem se přidala k maltézské pomoci.
Na jedné akci jsem se seznámila s klukem, o kterém jsem si myslela, že nám to spolu dlouho vydrží a jednou se i možná vezmeme. Bohužel jsem narazila a spálila se. Sice mi říkal, kolik už má zkušeností s holkami, ale já jeho nevnímala. Měla jsem nasazené růžové brýle a chtěla jen jeho. Krátce nato jsme se spolu milovali. Pro něho to bylo něco normálního, ale pro mě ne.Vždyť jsem se mu dala úplně celá! Sice jsem se cítila potom trochu dospěle, ale to mě brzy přešlo. Pak přišla obrovská samota, zklamání, vlastní znechucení. Bylo mi ze mě samé strašně špatně. Nedlouho potom jsme se spolu rozešli.
Díky Bohu přišla pravá pomoc v pravý čas. Sestra a kamarádka mi nabídly, že pokud chci, tak mohu vstoupit do Společenství čistých srdcí a já souhlasila. Den ze dne to bylo lepší, ale já se pořád cítila strašně sama.Všechny moje kamarádky někoho měly, a já nic.
Mezitím jsem odmaturovala, nastoupila do práce a začala chodit do studentské scholy. Sice jsem tam pravidelně nechodila kvůli službám v nemocnici, ale snažila jsem se jít alespoň na mši. Jednou v pondělí při mši otec oznámil, že bude za týden biřmování. Neváhala jsem ani vteřinku a šla jsem se scholou nacvičovat písničky. Za týden v pondělí, (bylo to pondělí po nedělním Seslání Ducha Svatého), jsme se všichni sešli v kostele a zpívali písničky. Po mši bylo pohoštění pro biřmovance, kmotry a scholu. Sešli jsme se tam s dětmi a povídali jsme si o všem možném.
Pak jsem zůstala v hloučku kluků sama a bavila s klukem, který mi byl nejvíce sympatický. Byl to takový krásný pocit, který jsem cítila v jeho blízkosti. Pak mě doprovodil na tramvaj, rozloučili jsme se a mě přepadl divný smutek. Měla jsem strach, že už se nikdy neuvidíme.
Ale Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Viděli jsme se hned další pondělí, ale zase k ničemu nedošlo. Já jeho měla plnou hlavu, srdce, ale co on? Chybím mu taky tak, jak on chybí mně? Asi měl jiné myšlenky, protože se připravoval na státnice. Ale pak se to stalo.
Byl právě čas ohňostrojů a s několika dětmi ze scholy jsme se na jeden vydali. Bylo to úžasné. Byl tam i on! V tramvaji jsem si na něj vyžádala telefonní číslo a už to začalo. Samozřejmě, že jen tak nenápadně. Nevěděla jsem, jestli už nemá nějakou známost. Díky Bohu neměl. Na další ohňostroj jsme šli už sami a zpátky jsme se vraceli ruku v ruce. Děcka ze scholy byla strašně moc nadšená, že jsme se dali dohromady. Sice už těch pár malých bouří máme za sebou, ale naši lásku nám to jenom utuží a posílí. A dokonce letos v červenci se budeme brát. :-)
Tak na nás prosím myslete a modlete se, ať máme hojnost Božího požehnání a lásky do společného života.
Poslední rada na závěr. Holky, nevěšte hlavu. Ten pravý na Vás určitě někde čeká. Modlete se za svého budoucího manžela.
Vaše věrná čtenářka (i když je mi už 22 let) Verča :-)
