Nezlobím se, já ani nespala, protože jsem přemýšlela o našem vztahu, a možná by bylo lepší dát si na chvíli od sebe pauzu. „Ale proč, copak jsem ti něco udělal, ty už mě nemáš ráda?“ říká on. „Mám tě ráda, ale vadí mi třeba, že týden nezavoláš, a připadá mi to, jako kdybys na mě zapomněl… Víš, pro mě je týden věčnost.“ „Já to připouštím a taky ti slibuji, že ti budu volat a posílat SMSky každý den. Takže, se se mnou chceš rozejít?“ „To ne, jen chci abychom si to oba nechali projít hlavou. Za nějaký čas bychom se mohli vydat na nějaký pěkný výlet.“ „Tak dobře,“ souhlasil on a řekl „ahoj” a zavěsil. Za pár minut jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala s tou pauzou chybu, ale ne, myslím, že to náš vztah posílilo. Vyjeli jsme si spolu na jednodenní výlet do Pardubic, pěkně jsme si ho užili a už uběhl rok a jsme spolu šťastni. Helena Johnová
„…ale já, no jsem ráda, že už ti je lépe. Když už je ti teda lépe, nechceš si zajít na ten pohár? Nebo na nějaký pěkný výlet?“ Myslela si, že bude souhlasit. Ale proč jí nezavolal, když nemohl přijít? A má ji ještě vůbec rád? V hlavě měla připravený dlouhý seznam otázek, na které se ho zeptá… až se sejdou. „No, víš, teď nemám moc času, co třeba příští týden v úterý?“ Proč to pořád oddaluje? Má snad někoho, nebo mi něco nechce říct? Co přede mnou tají? „No a nešlo by to dříve, víš, já příští týden nemůžu. Já mám zkoušky.“ „Aha, no dobře tak já nemůžu tento týden, ty ten příští a ten další.” Píp. Hovor se přerušil. Sice jen na minutu, ale jí se i ta minuta vlekla jako celý den. „Haló, no slyšíš mě?” „Jo, slyším tě, víš já ten třetí týden jedu na dovolenou, takže nám to asi nevyjde”… „Tak to je škoda…Tak někdy příště.“ „Papa.“ Poslední slova. Tak někdy příště, opakovala si dokola. A pořád jí zněla smutněji. Marta Němcová
„Nezlobím se... už je ti líp?“ „Jo, už je to v pohodě.“ „Tak to mi spadl kámen ze srdce.“ „Nevadilo by ti kdybych teď přijel?” „Vůbec ne, naopak... “ „Tak já sednu na kolo a za půl hodiny jsem u tebe.“
„Tak fajn. Čau.“ Byla to jen výmluva nebo mu bylo opravdu tak špatně? Přemítala si v hlavě. Nicméně prokázal, že o ni má stále zájem a chtěl to napravit a přijet později. Tak přece jenom mě má rád, myslela si. Rychle se znovu upravila a netrpělivě vyčkávala na zvonek. Těch třicet minut čekání bylo pro ní nesnesitelně dlouhých... Už, už by tu měl být. Měl, ale on nikde. Uběhly dvě hodiny a on stále nepřijel. Tentokrát už mu ale zavolala. Jenže číslo bylo nedostupné. Nemá mě rád, myslela si. V domnění, že si z ní minulý telefonát vystřelil, se slzami v očích a hlavou zabořenou v polštáři usnula. Ráno ji probudil telefon, byl to on. Ona hovor ale nevzala. Hořkost jí to nedovolila. Asi za hodinu zavolal znovu, tentokrát úspěšně. „Ahoj, promiň, je mi to blbý...“ „Co se stalo, proč si nepřijel?“ řekla tak trochu naštvaně. „Víš měl jsem nehodu, a teď ležím v nemocnici.“ Tohle ji úplně vyšokovalo. Hned se zeptala, zda je v pořádku, a kde leží... Za dvě hodiny už byla u něj v nemocničním pokoji a on jí všechno do podrobností vyprávěl. Uvědomil si, že žádná jiná holka by ho nepřišla navštívit. A ještě mu přinesla kytku a bonboniéru, aby se na ni nezlobil, že mu ráno nevzala telefon a byla na něj neoprávněně naštvaná.
„Je to ta pravá,“ a poprvé se přistihl, že ji má rád. Jen jak jí to dát co nejlépe najevo. Naštěstí jeho zranění nebyla nijak vážná a po třech dnech, ve kterých ho neustále navštěvovala, byl propuštěn domů. Uplynuly dva měsíce a on ji za všechno, co pro něj udělala, pozval na její vysněnou dovolenou k moři.. .Oba byly spolu šťastní a otázky „Má mě rád?“ či „Má mě ráda?“ už nebyly na místě. Veronika Moudrá
Má mě rád? (konec povídky)
„Nezlobím se, jen bych už ráda věděla jestli mám vůbec naději...” její hlas ztichl. On taky mlčel. Tak nějak vytušil na co se ptá, ale sám nevěděl jaká je odpověď.
„Naději?“ snažil se získat čas.
„Vždyť víš, jak moc tě mám ráda. Ráda, to je vlastně slabé slovo,“ smutně se zasmála.
„Máš zítra čas?“ Nechtěl tohle řešit přes telefon a navíc ji stejně toužil vidět.
„Ano.“
„Zvu tě na pohár, vyzvednu tě ve tři a tentokrát se skutečně dostavím.“
„Dobře. Dobrou noc.“
„Dobrou.“ Položil sluchátko a ještě dlouho seděl v křesle ve stejné pozici. Sám neměl jasno, co k ní cítí. Doteď ji bral jen jako obdivovatelku a kamarádku, měl obavy, že na vztah ještě není připravený. Ve škole toho teď bylo příliš a rodiče se neustále hádali, otec už dokonce podal žádost o rozvod. Seděl tam ještě dlouho, ozářený měsícem a doufaje, že ho alespoň ona pochopí.
Měla obavy, že ji zase nechá čekat. Proto se ani tak zbytečně moc neparádila. Vzala si na sebe to, co normálně, a čekání si zkrátila čtením knihy. Přesně ve tři se ozval zvonek. Trochu překvapená šla otevřít. Stál tam on s růží v ruce.
„Ahoj. Ta je pro tebe. Ještě jednou promiň, že jsem včera nedorazil.“ Podal jí růži. Rychle ji dala do vázy, aby neuvadla za tu dobu, co bude pryč, a vykročila s ním k cukrárně. Připadalo jí neskutečné, že je zase s ním. Cítila, jak jí v žilách proudí nervozita, ale zároveň radost. Přála si, aby jí konečně řekl, jestli to s ní někdy vůbec bude myslet vážně. Ať už by to byla odpověď jakákoliv, aspoň by věděla na čem je.
Objednali si dva čokoládové poháry. Oba mlčeli, dokud ticho neprolomil jeho sametový hlas.
„Přemýšlel jsem o tom, na co jsi se mě včera ptala.“
Tváře jí začaly hořet a cítila, jak červená. Pohledem sledovala dřevěnou desku stolu, dlaně se jí začaly nervózně potit. Nakonec sebrala veškerou svou odvahu, pozvedla hlavu a setkala se s jeho kouzelnýma očima.
„Nemyslím si, že jsem na vztah ještě připravený a ještě teď to mám složité doma i ve škole. Rodiče se rozvádí a ve škole teď budu muset zabrat, abych prolezl.“
„Aha...“ cítila jak se jí oči plní slzami. I když věděla, že je nepravděpodobné, aby k ní něco cítil, stále v hloubi duše věřila, že možná... jednou.
„Není to tak, že bych zrovna tebe nechtěl. Je to tak, že nejsem připravený na žádný vztah, ať už s kýmkoliv. Všechno se mi hroutí.“
„Já to chápu.“ Po tvářích jí stékaly ty protivné slzy. Cítila se odmítnutá a zklamaná. Připadalo jí, že to co říká je jen proto, aby neplakala.
„Já tě mám rád. Myslím, že i víc než rád, ale teď na to není ta vhodná doba. Museli by jsme začít pozvolně...“
Zarazila se. „Jako přátelé?“
„Myslím, že ano.“
„Takže...“
„Cítím k tobě víc než jen přátelství, ale nechci to uspěchat. Nechci, aby to dopadlo tak, že budu chodit s někým, koho vůbec neznám. Myslím, že pevný vztah by měl mít základy v přátelství.“
„Takže přátelé?“
„Přátelé,“ potvrdil.
Usmála se na něj. Byla šťastná a on taky. Oba byli naplněni touhou sblížit se s tím druhým a oba cítili, že začít budovat přátelství a až poté vztah je to správné rozhodnutí.
Gabriela Brázdová
„Jen jsem myslela, že už mě asi nemáš rád, když jsi nepřišel....” „Prosím tě, odpustíš mi, že jsem nezavolal dříve?! Je mi to tak líto!” „ Ale tobě přece nemám co odpouštět!!!!” „Sejdeme se zítra v pět na zmrzlinu, ano??? Byl bych tam s tebou moc rád.” „Taky ráda přijdu, už se těším....Tak ahoj. Dobrou noc!”
Zavěsila. Proč se na mě všechno spiklo?! Proč bych tam měl vůbec chodit, ona to pochopí, že mám moc učení a že mám zaracha kvůli špatným známkám, nepřijde na to, že to není pravda... Zavolal jí tedy a pověděl jí to. Říkala si, jestli ji má vůbec rád, když se ani nesnaží, aby ji mohl vidět. Jak jednou začal, nedokázal přestat. Lhal jí pořád a scházel se s ní, jen když chtěl on sám. Za čas si uvědomila, že něco není v pořádku a přemýšlela, jestli má tenhle vztah ještě vůbec cenu... Nakonec napsala dlouhou esemesku, že jí to mrzí, ale že jí přijde, že to nemá cenu takovýhle vztah. Neodepsal. Mrzelo ho, jak si s ní zahrával. Říkal si, že holku, která ho bude mít tak ráda jako ona,už těžko někde objeví. Jí zase mrzelo, jak jí jen tak beze všeho dokázal opustit. Teď měl pocit, že jí potřebuje zavolat, že se mu stýská po denních telefonátech z její strany, ale ovládl se.
Kamarádky jí radily, ať chodí s některým svým obdivovatelem, aby se vzpamatovala, ale to odmítla. Stále ho měla ráda, i když ne tak bláznivě jako předtím. Poznal, že si její lásku naprosto nezasloužil, ale teď už bylo pozdě něco napravovat. Nakonec se z toho vzpamatovala a přestala ho mít zbytečně ráda a věnovala se kamarádkám, ale věděla, že jakmile by jí řekl: „Mám tě rád,”…zase by se zamilovala. Myslel na ní čím dal více a nakonec mu došlo, že se do ní zamiloval. Zavolal jí, ale když zjistila kdo to je, típla mu to. Když zašel k ní domů, řekla mu, že nemá čas, a ve škole si ho nevšímala.
Velice se trápil a ona nebyla tak necitelná, aby mu po nějaké době nezvedla telefon. Řekl jí to, co tak dlouho chtěla slyšet, a ona neuměla mlčet. Řekla mu, že se na něj moc zlobí, ale že ho má ráda. Řekl jí, že celou dobu lhal a ona mu odpustila. Začali spolu chodit, ale hlídala, aby zase neměl jako moc práce se školou. Pomáhala mu řešit problémy a on byl šťastný a pomáhal jí také...A ŽILI ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI..... XD :O Anna Uttendorfská
Dokončení příběhu
„Nezlobím se, ale nechápu jak se ti mohlo za takovou chvilku udělat děsně zle.“ „Tak se nezlob, že jsem tě vzbudil. Dobrou.“ Zavěsil. Ona také zavěsila, měla v sobě spousty smíšených pocitů. Nevěděla, co si počít. Všemi starostmi usnula. Ráno se probudila dost pozdě, ještě že nemusela brzy vstávat. Byla sobota. Přemýšlela o včerejšku. Bylo mu opravdu děsně zle, nebo se jen vymlouval? Byla smutná. Rozhodla se, že počká, jak se bude vztah vyvíjet.
On začal přemýšlet a rozhodl se, že za ní zajde a všechno si vyříkají. Jak to bylo doopravdy. Jak je na tom jejich vztah. Zavolal jí a ona souhlasila. Dali si sraz v jejich oblíbeném parku. Oba přišli včas. Řekla mu: „Měla jsem tě moc ráda, život bez tebe jsem si nedokázala představit, ale teď, teď nevím.“ „Já, abych byl upřímný, tak jsem nikdy o nás dvou nepřemýšlel, bylo mi s tebou vlastně dobře. Ten večer, jak jsem nepřišel, nebylo mi blbě, ale měl jsem zvláštní pocity. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zachoval jsem se hrozně.“ Seděli mlčky. Nakonec promluvila ona. „Necháme si to projít hlavou a potom uvidíme.“ Souhlasil. Rozloučili se a odešli. Jí stékaly po tvářích slzy, opravdu ho měla ráda, ale co on? Slzy si nechávala volně stékat po tvářích. Zrovna přecházela silnici, ale neviděla blížící se auto. Uslyšela troubení, zvuk brzd, ale nebyla dostatečně rychlá.
On přišel domů a začal přemýšlet o jejich vztahu. Měl podivné tušení. Zavolal jí, ale ona to nebrala. Šel se projít, aby mohl v klidu přemýšlet. Myslel si, že mu to nevzala schválně, protože ten vztah chce ukončit. Docházelo mu, že by to takhle nechtěl, že ji má velmi rád a nepřál by si, aby to takhle skončilo. Došel až do toho parku, kde dnes spolu seděli a uviděl její náušnici. Rozhodl se, že jí ji donese. Došel k jejich domu a zazvonil, otevřel její otec. Zeptal se ho, kde je jeho dcera, a on mu pověděl, že leží v nemocnici. „Co, cože? Vždyť jsem s ní dnes byl v parku a nesu jí tuhle náušnici, která jí tam nejspíše spadla. Co se jí stalo?” „Srazilo ji auto, ale není v ohrožení života. Manželka je u ní.“ „Tak děkuji,“ podal jejímu tátovi její náušnici a odešel. Běžel udýchaný do nemocnice, aby zjistil více. Sestra ho k ní ale nepustila a informace o ní mu taky neřekla. Otočil se a odcházel, ale v tom si všimnul její matky. Její matka ho znala a řekla mu, že její dcera má otřes mozku a nějaké naraženiny a že snad pozítří ho za ní pustí.
Bylo pondělí, došel do květinářství a koupil nádhernou kytku a šel do nemocnice. Pustili ho za ní. Zaklepal na dveře a vstoupil. Spala. Nechtěl ji vzbudit. Řekl si sestrám o vázu, položil jí kytku na noční stolek a odešel. Další den zase přišel, ale ona nespala. Podal jí krásného plyšáka a ona poděkovala. „Jsem moc ráda, že si za mnou přišel doufala jsem, že přijdeš, i když jsi tu byl včera. Díky ti za tu kytku i plyšáka.“ „Víš, přemýšlel jsem o nás dvou a chci se ti omluvit, že jsem se choval tak hrozně. Došlo mi, že jsi můj poklad, a že tě mám moc rád.“ „Já tebe taky,“ odpověděla a usmála se na něj a on jí úsměv vrátil:). Lucka Blažková
,,Nezlobím se, hlavně, že už je ti líp! A co se ti vlastně stalo?”
,,Šel jsem a děsně se mi zatočila hlava, víš, upadl jsem u tramvaje, pak jsem se horko těžko doplazil domů a usnul. Ale už je to v pohodě, to bylo tím vedrem.“
,,Tak si ten pohár můžeme vynahradit zítra večer nějakým koktejlem ne? Už bude chladněji a večer mám spoustu času.“
„Ok, no tak, tak... v šest před parkem.“
Jeho výmluva byla tak procítěná a důvěryhodná, že jí na tom nepřišlo nic divného. Ještě se na sebe zlobila za to, že na něj byla tak naštvaná a tvářila se dotčeně.
Nechtělo se mu tam, ani nevěděl proč. Ona ho milovala víc než on ji a on to věděl, navíc je před vysvědčením, ve škole propadá, spolužáci mu ukradli půlku učebnic a roztrhali úkoly, rodiče mu nerozumí, takhle už nemůže žít dál. Nechtěl hrát už svoje divadlo, šel do hospody a za poslední peníze se opil, utopil problémy, utopil spolužáky, ale aniž by to v té chvíli tušil, utopil ji. Narazil na krásnou holku, která ho vláčela do parku a on, aniž by věděl, co dělá, šel a jak rád.
Ona právě přicházela, když ty dva v děsivém stavu našla u vchodu do parku pod lavičkou. On ji neviděl, ona utekla a plakala, zapomněl na realitu.
Když k ní druhý den přišel a zase se omlouval, že měl nějaký problém s malou sestřičkou a že ho to moc mrzí a říkal: „Ta kytka je ... lásko pro tebe a koneckonců půjdeme na ten pohár teď.“
Udělalo se jí vážně špatně.
„,Běž pryč ty grázle, to co jsem včera viděla u parku, tomu ty říkáš ségra? Všechny ty tvoje výmluvy a omluvy, dneska už vím, jaký jsi! Běž! “ On se nevzmohl na slovo, prozradil se, radši odešel.
Teprve ve chvíli, kdy se za ní zaklaply dveře, se začal stydět, teprve tam mu docházelo, že si tak férovou holku nezasloužil. Den za dnem, kdy o něj nestála, si uvědomoval, že i přes svou sobeckost a hru ji měl rád a neviděl to. Ponaučil se ale do života, začal si vážit lidí a všeho okolo sebe. Pavlína Kotrbová
(čtenářské pokračování příběhu „Má mě rád?” - podle časopisu IN!dívčí svět - červen 2010)
