Dělalo mu dobře být s ní. Přeci jen byla mladá, krásná, milá a inteligentní. Bavilo ho sledovat závistivé pohledy. Vlastně ji měl docela rád. Bylo mu s ní fajn. Věděl, jak ho miluje, i když mu to nikdy neřekla. Nijak o tom však nepřemýšlel. Nechával věci volně plynout. Za ní se točil houf obdivovatelů na každém kroku. Ona si vybere jeho. Nechápal. Nejeden kluk by obětoval cokoli, aby byla jen jeho. Ale on? Šel s ní mlčky Smetanovým nábřežím.
Najednou se zastavil: „Koukni na ty Hradčany. Skvěle osvětlený, co?” „Úžasně,” řekla ona a chvíli obdivovali ten obraz. V hlavě jí běžely myšlenky, zda někdy budou spolu…
„Už budu muset jít,” řekl znuděně. „Hm, škoda,” podotkla. „Proč?” divil se. „Je mi s tebou fajn,” pověděla, koukla do země a cítila, jak ve tvářích rudne. „Jo,” řekl jen. „Tak se měj. Ahoj,” políbil ji a odešel. Políbil! Poprvé za celou dobu. Byla z toho rozrušená a už se červenala naplno. Stála tam kousek od řeky a nemohla se vzpamatovat. Usmívala se a dotkla se svých rtů, tam, kde před chvílí byly ty jeho. Pomalu se vydala domů. Bláhově zamilovaná.
Týden se zas neozval. Ve dne v noci se utápěla v myšlenkách na něj. Ať dělala cokoli, pořád ho měla před sebou. Jak byl krásný, když se na ni usmíval. Nevydržela a zvedla telefon. „No,” ozvalo se podrážděně na druhé straně. „Ahoj, to jsem já,” špitla a musela si sednout. „Jé, čau. Copak potřebuješ?” Co potřebuje? No, přece jeho! „Jen jsem se chtěla zeptat, jak je.” „Moc učení, však víš. Ale jinak fajn. Co ty?” „Ale, je mi smutno. Všichni někam jeli. Nezašel bys na pohár?“ „Ale jo, docela rád. Tak za hodinu to tu zabalím.” „Super.” „Zastavím se pro tebe.” „Tak fajn. Zatím se měj hezky.” „Jo, dík. Čau,” zavěsil. Úplně hořela. Srdce tepalo na plné obrátky. Teď rychle co na sebe, namalovat se. Do háje! Hodina!
Za tři hodiny seděla nervózně v křesle a pokoušela se číst časopis, ale nešlo to. Pořád myslela jen na něj. Kde asi je, když ne teď s ní? Chtěla mu zavolat, ale tentokrát se rozhodla, že to neudělá. Minuty se vlekly.
Byla už tma a seděla pořád na stejném místě. Krásná a smutná. Pomalu se jí klížily oči a usínala v myšlenkách na něj. Z krásné dívky s věčným úsměvem na rtech se vytrácela radost. Po kouskách mizela jako sníh při oblevě. Že by mohl ještě přijít… nevěřila. Cítila se bezmocná, podvedená. Nadávala si, že své city nechala zajít tak daleko, že se nedokázala ovládat, jako většina jejích kamarádek, které kluky střídaly někdy až s neuvěřitelnou rychlostí, ale hlavně lehkostí. Byla jiná. Dala by mu celé srdce, jen kdyby on chtěl.
Mezitím on seděl ve svém pokoji a hrál si v ruce s klíči. Koukal do monitoru, kde mu běhaly její fotky. Byla opravdu úžasná. Přemýšlel, proč k ní vůbec nejel. A proč jí ani nezavolal. Určitě se trápí. Ačkoli, teď už možná spí. Kdo ví…Dál si cinkal s klíči a hlavu měl tak těžkou. Všechno na něj padá, doma i ve škole. Je to sice to, co ho baví, ale všeho s mírou, jak se říká. A ještě teď ty vztahy. Vytočil její číslo. Dlouho nic. „Ano?” řekla ona na druhé straně. Bylo mu jasné, že ji vzbudil. „Ahoj. Promiň, že budím.” „To jsi ty?” zeptala se vyčítavě. „Promiň, zlato, ale udělalo se mi děsně zle. Nemohl jsem ti ani zavolat. Moc mě to mrzí. Teď si zrovna prohlížím fotky, jak jsme spolu byli na Petříně. Tak jsem si řekl, že ti zavolám, i když už asi spíš. Tak se nezlob.” „Nezlobím se, ...”
Mirka (časopis IN!dívčí svět -červen 2010)
Co dál slyšel ve sluchátku?
Co se nečekaného přihodilo?
Jak se vztah vyvíjel dál?
