Seděly jsme s mými kamarádkami v parku na lavičce, byly prázdniny a já jim povídala o Lukášovi.Začali jsme spolu chodit začátkem prázdnin a zatím se zdálo všechno tak úžasné, až se mi tomu nechtělo věřit. Jana s Luckou dychtivě poslouchaly. Holky jsou děsné zvědavky, ptaly se mě na každý detail – jestli už jsme se políbili, kam mě pozval na první rande, s kolika už chodil... Nechtělo se mi jim říkat všechno, ale na druhou stranu to byly mé nejlepší kamarádky a mně dělalo dobře svěřit se s tak krásnými pocity. Lukáš byl úplně normální kluk, sice trošku frajírek, ale to mě na něm přitahovalo. Líbily se mi jeho modré oči a taky ramena, bylo na nich prostě vidět, že je sportovec. Trochu mi zkazilo náladu, když Jana prohlásila, že jí v obličeji připadá tlustý. Ale od Jany bych nic jiného ani nečekala – rýpne si do každého a její pesimistické názory jsou všeobecně známé.
Uklízečka na půl úvazku
Už bylo docela pozdě a já musela ráno brzy vstávat. Holky mě tedy šly doprovodit domů a dělaly si ze mě legraci kvůli mojí brigádě. Není to nic moc práce, ale zařekla jsem se, že tam musím vydržet stůj co stůj. Jde o uklízení ve stavební firmě. Tuhle práci mi dohodil Lukášův táta, který tam jako dělník pracuje. Jana s Luckou jsou sice fajn, ale mají nos trošku nahoru a hadr by v životě do ruky nevzaly. To si radši řeknou o peníze rodičům. Přiznávám, je to trošku ponižující před někým „šůrovat“, ale dobře to motivuje k tomu, abych se víc učila a nemusela to jednou dělat jako práci. Obvykle mi úklid trvá kolem 5 hodin. Měla bych být hotová do jedné. Dneska to ale moc nešlo, jako na potvoru mi vedoucí přidal další místnosti. Byla jsem trochu naštvaná, protože jsme měli mít sraz s Lukášem. Zbývalo mi ještě vydrhnout kabinky dělníků, záchody a sprchy. Myslela jsem, že mě na téhle práci nemůže už nic překvapit, ale omyl. Když už mi zbývaly jen záchody, slyšela jsem zvuky, vlastně hlasy. Nikdy jsem to tady nezažila, a tak jsem nevěděla, o co jde, a proto jsem drhla dál. Najednou mi to došlo. Vrátili se dělníci.
Pak přišel trapas na záchodě
Věděla jsem, že jsem v pasti, záchody jsou umístěny úplně na konci malé chodbičky, na začátku jsou kabinky a potom sprchy. Slyšela jsem, jak se chlapi smějí, a zaslechla jsem vodu. Blesklo mi hlavou, že zůstanu schovaná na záchodě, dokud neodejdou. Nikomu to nepřeji zažít. Teď, když se na to dívám zpětně, směji se, ale tenkrát samozřejmě můj plán nevyšel, protože na záchod přišel nějaký dělník a začal dělat vtípky, jestli je tam chci špehovat. Vyběhla jsem tedy ven, nekoukala přitom nalevo, napravo. Ještě ten den jsem s brigádou sekla, tohle nemám zapotřebí. Zkusím si ale najít něco jiného. Bylo mi trochu do breku. Nikdo to totiž neví, ale šetřím Lukášovi na dárek k narozeninám. Vymyslela jsem, že mu koupím lístky na rockový festival. Zbožňuje sice Redhoty, ale ti tady jen tak nebudou. Ono se to nezdá, ale cena lístků je pro mě, studentku, dost vysoká. No, našetřeno už jsem naštěstí něco měla. Tak strašně moc jsem mu chtěla udělat radost.
Dárek pro Lukáše
Když jsem lístky koupila a slavnostně je ukázala holkám, nechápavě vrtěly hlavou. „Jsi snad padlá na hlavu? “ ptala se Lucka. „Proč kupuješ tak drahý dárek člověku, se kterým jsi tak krátce?“ dodala. „Navíc, když jemu stojíš za jeden ušmudlanej indiánskej náramek,“ přidala se Lucka. Takovouhle reakci jsem od svých kamarádek nečekala. Věděla jsem, na co naráží, vyhrkly mi slzy a utekla jsem pryč. Měla jsem pocit, že holky na Lukáše žárlí. Je pravda, že se s nimi znám od mala, ale nikdy jsem žádné z nich tak drahý dárek nekoupila. Za hoďku mi přišla smska od Jany, omluvila se mi, že tak hloupě mluvila. Přesto psala, že nechápe, jak mu můžu dát tak velký dárek, když on na mě šetří. Věděla jsem, že přes mobil toho moc nevyřešíme, a dala jsem si s nimi proto sraz u Huga, malého obchůdku u školy. Seděly jsme naproti sobě a mně se nechtělo jim vysvětlovat, že láska by neměla počítat, kolik může dát a kolik dostala. Přišlo mi od nich tak hloupé, že to převádějí do peněz. Jako by jenom peníze vyjadřovaly, jak mě má rád. „Vím, že jsme spolu jenom krátce a nemusí nám to vydržet ani do konce prázdnin, ale já mu prostě chci udělat radost,“ namítala jsem. „Jestli to za tu dřinu stojí,“ řekla trošku posměšně Jana.
Mám kluka s velkým srdcem
Věděla jsem, že to prostě nepochopí. To je rozdíl mezi námi. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si najednou na Pána Ježíše, že se moje láska a jeho nedají porovnávat a že on nepřemýšlel nad tím, jestli k něčemu bude, když za mě zemře. Nic jsem ale holkám neříkala. Byly to moc vnitřní pocity. Vím, že by se mi nesmály, ale dívaly by se po sobě a mně by bylo trapně. Šla jsem domů trochu smutná, ale lístky mě hřály v kapse. Něco jsem holkám přece jen neřekla. Lukáš mi dal „jen“ náramek, protože šetřil celý rok na kolo pro svou postiženou sestru. Mluvili jsme o tom spolu a bylo mu líto, že mi nemůže dát víc. Já jsem ale věděla, že je to tak správně, a proto jsem byla šťastná. Náramek totiž sám uvázal, byly v tom hodiny práce. Věděla jsem, že ho to učila sestřenice. Uzlíky z lásky pro mě znamenaly víc než kterýkoliv jiný dárek. Irma
(časopis IN!dívčí svět - listopad/2007)
