Každý jeho nepatrný pohled, který byl většinou jen tak ledabyle nasměrován k mé osobě, mi dával další podněty k mému zamilovanému snění.
Nastal onen vysněný poslední týden školy. Prázdnin jsem se už nemohla dočkat, ale neustále ve mně hryzal ten nepříjemný pocit, že jestli nevyvinu nějakou aktivitu, tak na „svého” Lukáše můžu dočista zapomenout. Věděla jsem, že musím, ale nevěděla jak. Budu muset pro Lukáše sesmolit nějaké pozvání. Ale jaké, aby to nevypadalo trapně nebo moc vemlouvavě? A mám ho vůbec někam zvát? Nebylo by lepší mu jen normálně říct, co k němu cítím? Takto jsem uvažovala celou cestu ze školy domů. Ano, už chyběly jen dva dny do našeho možná opravdu posledního setkání a já neměla vymyšlené ani to, jestli ho někam pozvu nebo se mu jen přiznám.
Se svým trápením jsem se ve třídě nikomu nesvěřila. Nechtěla jsem, aby holky věděly, jak jsem do Lukáše až po uši zblázněná a že ani nevím, jak se s ním víc seznámit. Před nimi jsem dělala spíš jako bych Lukáše neměla moc ráda, jako kdybych ho ve třídě ani neregistrovala. Bála jsem se, že pokud bych o něm začala mluvit, každý by okamžitě poznal, že pro mě není jen tak obyčejný spolužák.
A nastal ten tak moc očekávaný den. Paní učitelka nám radostně předala poslední vysvědčení a už se všichni začali hlasitě loučit, plakat a objímat. Věděla jsem, že teď, nebo nikdy! Zhluboka se nadechla a vyrazila k Lukášovi. Nedbala jsem na to, že vůbec nevím, co mu řeknu, a sebejistě jsem kráčela k osamocenému idolu. Chvíle, kdy byl Lukáš sám, se nevyskytovala tak často, a proto to byla pro mě poslední šance. „Ahoj,” začala jsem rozhovor. Ano, můj vrchol hovoru, co jsem snad kdy s Lukášem pronesla. „Ahoj,” odpověděl a v jeho obličeji se zračilo překvapení. Tím jsem se nenechala vyvést z míry. „Víš, říkala jsem si, že když se už nebudeme vídat ve škole, mohli bychom se někdy vidět i jen tak.” Navrhla jsem a ve své bláhovosti jsem čekala, že mi padne kolem krku a odpoví kladnou větou. Vždyť už jsme přeci spolu chodili, tedy alespoň v mé hlavě. „Nooo, tak já nevím… víš asi nebudu mít čas…” řekl vymlouvavě. Tím jsem pochopila. Bylo to jasné odmítnutí. Něco jsem jen tiše zamumlala a běžela na dívčí záchody. Tam jsem se zavřela do kabinky a rozbrečela se. To, co jsem si nejvíc přála, mi nevyšlo.
Po chvíli někdo na záchodové dveře zlehka zaklepal. „Katuš, to jsem já, Romana,” ozvalo se zvenčí. Zprvu jsem přemýšlela, jestli vůbec znám nějakou Romanu, pak mi to došlo: Lukášova o rok mladší ségra, kterou znám jen od vidění. Honem jsem si utřela oči a otevřela jsem dveře s výmluvou, že mě hrozně chytla alergie. Romana jen řekla: „Já vím, že se ti Lukáš líbí, ale nebuď smutná.” Jak tohle mohla vědět? Problesklo mi hlavou. „Potkala jsem ho teď na chodbě a něco mi řekl. Taky říkal, že jsi utíkala sem.” Nenapadlo mě, že by Lukáš mohl můj nesmělý pokus hned vyklopit ségře. Pravda, už víckrát jsem si všimla, že ti dva se k sobě abnormálně hezky chovají. To my s bráchou se zásadně s ničím nesvěřujeme a zvláštní láskou taky neoplýváme, škoda.
Lukáše jsem sice nezískala, ani přes mé obrovské sebezapření a odvahu. Asi nejsem jeho tip. Získala jsem však někoho jiného, Romanu. Ta je teď mou nejlepší kamarádkou a řešíme spolu své holčičí trable.
Anežka (časopis IN!dívčí svět - červenec 2009)
