Lenka
S Petrem jsem se seznámila, když jsem pracovala na Centru pro mládež. Zpočátku mě moc nezaujal, ale mé kamarádky o něm pořád povídaly, jak je skvělý atd., tak jsem na něj zaměřila svou pozornost:). A jednou na plese jsem zjistila, že jsem se do něj asi zamilovala.
Ale než jsme spolu začali chodit, uběhl více jak rok...
Mezitím jsme se proklepávali a uvažovali, zda se tomu druhému líbíme nebo ne. Nikdo z nás neměl odvahu začít. Několik let předtím jsem toužila stát se misionářkou, takže mě kluci moc vážně nezajímali. Petr mě upoutal tím, že byl hodný, pracovitý, jeho slovo mělo váhu, byl vtipný. Jednou se mě zeptal, zda bych se chtěla vdávat (nikdy jsem o tom nemluvila, proto o tom pochyboval). Já mu odpověděla, že kdybych nepoznala jeho, měla bych v tom více jasno. A takhle jsme vlastně spolu začali chodit. Rozhodli jsme se dát si 14 dnů na rozmýšlení, zda do tohoto vztahu půjdeme nebo ne. Odjela jsem na týden k Misionářkám lásky do Prahy a tam jsem pochopila, že zasvěcený život není moje cesta.
Také Petr se modlil
Po 14 dnech jsme si dali neoficiální „rande” a řekli si, že se máme rádi a že spolu chodit chceme. Toto rozhodnutí jsme brali hodně vážně, nechtěli jsme se vzájemně vodit za nos. Napsali jsme si i osobní modlitby za povolání, vyměnili si je a celou dobu chození jsme se každý tu svou modlili.
Váhání, zda je Petr ten pravý nebo ne?
Určitě bylo. Mým ideálem byl kluk s tmavýma očima, vysokoškolák, cestovatel, hudebně nadaný, zábavný… Petr ho splňoval tak ze 60 %. Později jsem si uvědomila, že čím déle jsem s Petrem, tím více se tomu ideálu přibližuje. Po pětiletém manželství ho splňuje už na 90 %. Tmavookým se asi nikdy nestane, ale dodělal si vysokou školu, věnuje se angličtině – takže cestovat jednou určitě začneme:), v hudbě má mnohem větší přehled než já, a navíc, nikdy by mě nenapalo, že v manželství budu tak štastná! Chci tím říci, že partner stále roste a tento růst nekončí svatebním dnem.
Jsme spolu pět let
Čekáme třetí dítě, koupili jsme a opravili si dům a někdy to opravdu není úplně jednoduché. Jednou jsme na přednášce pana biskupa Paďoura slyšeli, že „Co nic nestojí, za nic nestojí.” Tato věta nás oba nezávisle na sobě velmi zaujala a stala se mottem i pro náš vztah.
Petr
Prvně jsem uviděl Lenku v Taizé. Bylo mi 24 let a byl jsem až po uši zamilovaný do někoho jiného. S Lenkou jsme se občas vídali na diecézních akcích, ale intenzivnější chvíle, kdy jsme byli spolu, nás čekaly až při několikadenním puťáku do Rychlebských hor.
Začal jsem si uvědomovat, že mám asi Leňu rád
I když jsem si to ještě nechtěl moc připustit. Pak jsem dostal nabídku práce na DCM, měl se rozhodnout, jestli ji přijmu, nebo zůstanu v práci, která mě nesmírně bavila. Věděl jsem, že potřebuju ve svém životě změnu, a práci pastoračního asistenta jsem vzal.
Dodnes nevím, jakou roli v tom sehrálo to, že už jsem znal Leňu. Najednou jsme se viděli každý den, pracovali jsme společně, trávili spolu volný čas a lezli si na nervy, ale já pořád ještě nevěděl, jestli je moje cesta manželství. Všiml jsem si, že cesta duchovního povolání ve mně vzbuzuje možná strach, úzkost, neklid, a tak jsem se držel titulu jedné slovenské knížky „Hĺadaj pokoj srdca a zotrvaj v ňom”, kterou jsem sice nikdy nedočetl, ale zjistil jsem, že klid v srdci přináší představa života s někým blízkým vedle sebe.
Teď už jsme s Leňou manželé
Vidíme se každý den, pracujeme spolu každý den, lezeme si občas na nervy a jsme spolu štastni (teda já štastný jsem).
Není to úplně jednoduché, ale když vidím, jak se lidi kolem rozcházejí, modlím se, abychom si lezli na nervy až do smrti smrťoucí. Kéž se tak stane!
(časopis IN!dívčí svět )
