Co Vás vedlo ke studiu Divadelní akademie po absolvování střední zdravotnické školy?
Vždy jsem se pohybovala mezi zdravotnictvím a divadlem, protože jedna má sestra je zdravotní sestra a druhá lékařka. A můj otec je režisér a jeho sourozenci jsou herci. Takže to bylo na obě strany. Po základní škole jsem se hlásila na konzervatoř, na herectví, na které jsem se nedostala. Samozřejmě by se to dalo svádět na tehdejší politické důvody, protože moje maminka byla mluvčí Charty 77. Ale stejně si myslím, že jsem byla v pubertálních čtrnácti letech šíleně afektované střevo, takže se ani nedivím, že mě nepřijali. Díky mým sestrám bylo mou druhou možností zdravotnictví. Jiná možnost nebyla, protože třeba gymnázia jsem se bála kvůli matematice.
Nyní jste moderátorka v televizi. Jaké bylo poprvé vystoupit před televizní kamery?
Tenkrát jsem měla strašnou trému, protože můj první rozhovor v pořadu Politikon byl na téma "Vztah politiky a občanů". Mluvila jsem tam tehdy s panem poslancem Lubomírem Zaorálkem a Přemyslem Sobotkou, což bylo hrozné, protože já jsem se v politice moc nevyznala. Tak jsem se musela přes vánoční prázdniny všechno naučit. O poslanecké sněmovně, senátu a podobných věcech. Postupně se však má tréma zmenšovala a vše se zlepšovalo. Nyní v pořadu Pošta pro tebe je všechno v takové pohodě, člověk si s lidmi jen tak povídá, takže mám pocit, že na trému moc prostor není.V Sama doma zase všechno hrozně rychle "prosviští", protože jde o živé vysílání, kde člověk trému ani nestíhá mít.
Mám dobrý pocit, že můžeme lidem pomoct v tom, v čem by si sami netroufli.
Pošta pro tebe je vždy předtočená?
Ano, ta je vždy předtočená. Předtáčí se několik dílů najednou.Takže žádný stres z živého vysílání není. Zase na druhou stranu je stres z toho, že i když pořad není "naživo", tak emoce naživo jsou. Ty nejdou připravit ani nahrát. A proto je potřeba natočit vše hned napoprvé, protože lidé už napodruhé takové překvapení nezahrají.
Máte nějaký příběh, který vás hodně oslovil?
Tak těch je za tu dobu, co točíme, více. Asi nejsilnější pro mě byl, když se vychovatelka z dětského domova chtěla setkat se svými svěřenci, aby se dozvěděla, jak žijí. Bylo vidět, že ona je měla hrozně ráda a že vztah k nim měla úplně jiný než běžní vychovatelé. A "děti", už jim bylo tak čtyřicet let, byly velmi dojaté. Bylo to opravdu velmi intenzivní.
Teď například při posledním natáčení pro mě byl silný příběh jedné 35-ti leté paní, která se chtěla setkat se svým biologickým otcem. Velmi krásně řekla, co pro ní znamená mít otce u sebe, nebo naopak ho nemít. Setkání se tam podařilo a bylo velmi krásné. Potom mám takový dobrý pocit, že snad lidem opravdu můžeme pomoct v čem by si sami netroufli.
Lidé musí poznat, že vám na tom jejich příběhu záleží a že jim přejete, aby to dobře dopadlo.
Jak získáváte důvěru lidí v pořadu?
S některými lidmi mám možnost vidět se dopředu, takže se s nimi nevidím úplně poprvé až před kamerami. Ale s těmi, kteří jsou do pořadu pozvaní se vidím až při natáčení.
Nevím, jestli na to existuje nějaká rada, myslím si však, že lidé poznají, ať jsou jakkoli staří nebo inteligentní, jestli je opravdu vnímáte a posloucháte, jestli tam nejste jako nějaká loutka, která všechno odmluví a odehraje. Musí poznat, že vám na tom jejich příběhu opravdu záleží, že jim přejete, aby to dobře dopadlo. Oni to vycítí. I když tam někdy přijdou takoví zvláštní lidé, pokud jsou pozvaní a mají takovou "stěnu", tak pak "roztají", když člověk pochopí, co oni vlastně sami chtějí. To je možná právě to, co mě na tom pořadu nejvíc baví, rozeznat, jak k lidem přistupovat.Třeba když v jednom pořadu máme velmi vzdělaného doktora a zedníka, tak umět se bavit s oběma, aby se cítili dobře.
Pamatujete si nějaký trapas z natáčení, nebo z divadla?
Jednou se mi stalo v divadle, když jsem ještě nebyla na představení jako herečka, že jsem na něj musela dělat recenzi.
Byla jsem tam s mým kamarádem a přítelem, bylo mi asi tak 21 let, a měla jsem pocit, jak všechny ty věci vidím jasně. A tak jsem si v hlavě pěkně zrekonstruovala celé představení a tu kritiku. O přestávce jsem tam pak potkala jednu známou a ta se mě ptala, jak se mi to představení líbilo a já jsem se do toho tak pustila. Říkala jsem: "tak, ta scéna je výborná, ti herci taky jdou, ale ten scénář...ten je strašný. Knižní předlohu bych v tom vůbec nepoznala a děti, ty se v tom jistě ztratí…".
Mezitím šel přítel koupit program, protože jsem to předtím nestihla. A zjistila jsem, že ta paní je autorkou scénáře. Myslela jsem, že se opravdu hanbou propadnu. A pak jsem dokonce v našem divadle jednou hrála v přestavení, které ona napsala.Takže jsem s ní byla i nadále v kontaktu, ale ona byla úžasně velkorysá.
Máte z něčeho, při natáčení pořadu strach?
Abychom nenarušili příliš soukromí lidí, co do pořadu přichází. Abychom nenarušili něco, co má zůstat jen "jejich" a neuvrhli je do trapné situace. Například když přijde dítě, které se chce setkat se svým biologickým otcem a my odhalíme, že otec se o něj prakticky nestaral. Že například před jeho současnou manželkou odhalíme, že nějaké dítě vůbec měl.
To jsou situace, kdy já mám obrovský strach, kdy tam otec přijde a my před celou jeho současnou rodinou prozradíme tyto chyby, kterých třeba lituje,ale nedokázal se jim postavit.
To jsou moje veliké obavy. A uklidněním je pro mě to, že na vše máme se štábem a režisérem (Igorem Chaunem) podobný názor. Kdybychom vycítili, že tam lidi uvádíme do trapné situace, že odkrýváme věci, které nechtějí, tak i kdyby příběh byl pro nás sebezajímavější, tak se ho vzdáme. Chceme přece respektovat to, abychom lidem neublížili.
Máte nějaká měřítka, podle kterých vybíráte, koho si do Pošty vyberete, nebo ne?
Dopisů chodí opravdu moc. Některé vyřazujeme rovnou, protože lidi třeba chtějí najít nějakého Frantu z Karlových Varů. Samozřejmě jsou pro nás krásné ty příběhy lidí, kteří se třeba nikdy neviděli a jinak by to nedokázali. V pořadu byl například pán, kterému bylo sedmdesát let a vyznával lásku své padesátleté ženě. A myslím, že to bylo povzbuzením pro všechny, kteří se snaží o svůj vztah nějak pečovat, že vidí, že to má smysl.
Šla byste vy sama do tohoto pořadu?
Kdyby mě někdo pozval - tak určitě ano, nerada bych zklamala někoho, kdo se tam se mnou chce setkat. Doufala bych, že se bude jednat o příjemné setkání. Dá se říct, že je to také náš další výběr - že si tam nepozveme člověka, který by chtěl někomu vynadat.
Ale jinak sama, jako iniciátor setkání, tak to bych do pořadu nešla. Mám pocit, že jsem upřímný člověk a věci s lidmi řeším rovnou. Nemám potřebu řešit něco přes televizní obrazovku. Možná bych tam spíš šla, kdybych chtěla někomu za něco poděkovat.
Rodina je pro mě tím nejdůležitějším a největším darem, který jsem dostala.
Pořad který děláte je určitě časově náročný, máte čas na sebe ? Jak odpočíváte?
Když se blíží natáčení Pošty pro Tebe, tak mi příběhy těch lidí různě kolují v hlavě i doma. Ale díky tomu, že mám děti a manžela, dokážu s nimi "vypnout". Mám dva syny, 9 a 6 let. Jsme spolu často venku, jezdíme na kole a tak. Čas s nimi plyne hezky.
Jaký význam má pro vás osobně rodina?
Pro mě je rodina úplným základem a středem v životě. Tím nejdůležitějším a největším darem, co jsem dostala.
Stala jsem se maminkou relativně brzy, narozdíl od svých spolužaček a vůbec toho nelituji. Myslím, že jakmile do vašeho života přijde manžel a děti, tak se člověk chtě - nechtě změní. Stane se odpovědnější. Pro mě je to například také důležité v tom, že mnohdy člověk pochybuje, zda to, co dělá má význam, jestli má práce, kterou dělá smysl. A o čem nelze pochybovat je to, že mít děti a manžela smysl má, že si jich mohu vážit a být za ně vděčná.
S Ester Janečkovou si povídala Verča (časopis IN!dívčí svět - květen 2006)
