Motto na vašich stránkách praví: „Společenské způsoby nejsou strojené. Pocházejí ze srdce, ohleduplnosti a respektu k ostatním.” Může se stát etiketa pro člověka přirozeností?
Ano, etiketa není jen o tom, jak držet vidličku. Etiketa vychází z etiky (morálky) a jedná se vlastně o ohleduplnost k tomu druhému. Pokud nás někdo pozve na oběd a my víme, že nás zve do pěkného podniku, tak přijdeme hezky oblečení a ne ve špinavých džínách. Ne proto, že je to příkaz, ale že nám na tom druhém záleží.
Týká se etiketa i školy?
Určitě. Jestliže etiketa je ohleduplnost k druhým, tak platí všude. I ve škole. Tam mladí tráví hodně času a je pro ně důležité s ostatními dobře vycházet. Vím, že ve škole na sebe děvčata mohou být strašně zlá, tak to je na celém světě. Přesto je důležité nebrat slušnost jako slabost. Naopak, vědět, že právě takovým slušným chováním si budují přátelství, které je bude doprovázet celým životem. Zásada je: nepomlouvat, nedrbat, nezávidět a neposuzovat druhé. Velmi důležité je být pozitivní, vzájemně se chválit a povzbuzovat.
To není jednoduché. Každý z nás přeci vidí na druhých chyby.
Ano, všichni druhé v mysli posuzujeme a není to v podstatě špatně, protože tím se spoustu věcí naučíme. Měli bychom ale soudit dobře. Jedna věc je totiž soudit, a druhá odsuzovat. Když vidíme, co se nám na tom druhém líbí, můžeme se to od něj naučit, převzít si to. Pokud na někom vidíme věci, které se nám nelíbí, vezmeme si z toho ponaučení, ale vyhneme se pomlouvání a posmívání.
Momentálně jsou aktuální taneční. Jak je přežít se ctí, nebo dokonce s elegancí?
Děvčata, která jdou do tanečních, si teprve svůj styl a svou eleganci budují. V tomhle věku platí, že méně je více. Tedy nemyslím méně látky na šatech:), ale méně make-upu, méně cingrlátek, méně kudrlinek. Platí, že v jednoduchosti září elegance.V jednoduchosti také vyniká půvab osobnosti. Taneční si zaslouží určité zvláštní chování. Je to společná zábava, která by měla být příjemná, a ne k nepřežití. Pro mnoho děvčat, která jsou spíše plachá, to může být těžké. Proto děvčata, která jsou ve společnosti více „otrkaná”, by měla těm ostýchavým pomoci.
Co se společenskou konverzací při takovýchto příležitostech?
Ta má vyplynout ze situace. Je dobré mluvit o věcech, které jsou všeobecně zajímavé a nevzbuzují nesouhlas. Jaké vyšlo nové cédéčko, nebo probrat zajímavosti ze světa a společnosti. Rozhodně by to nemělo být něco negativního, pomlouvat ostatní nebo shazovat jejich chování či oblékání.
Na co by měli dbát v tanečních mladí mužové?
Předpokládám, že do tanečních už chlapci přijdou z rodiny poučeni, že mají mít respekt k ženám, měli by jim umět otevřít dveře, pomoci s kabátem, přisunout židli. Samozřejmostí jsou puky na kalhotech a vyleštěné černé boty.
Tyhle věci se mohou zdát jako prázdné gesto, ale není to tak. Vyjadřují vnitřní postoj a úctu.
Někdy se ale kluci vymlouvají na to, že děvčata jsou emancipovaná a nechtějí se chovat podle společenských pravidel.
Já myslím, že tohle jsou dovednosti, které, když se mladí lidé naučí a budou je dodržovat, jim hodně pomohou prosadit se a vést život, který je postaven na respektu druhého člověka. V Americe si už spousta velkých firem uvědomuje, že nepoctivost nelze ze společnosti vymýtit pomocí zákonů a předpisů, ale že pravidla musí být v lidech zakotvena výchovou z rodiny. Každý zaměstnavatel nynějších teenagerů bude jednou vyžadovat nějaká pravidla. Pro mladého člověka, který se umí v mezích pravidel chovat už odmala, bude jednodušší pochopit, že má chodit do práce s košilí v kalhotách a s čistými botami.
Aby byl mladý člověk dobře vychovaný, tak je potřeba takzvaná „pevná ruka”?
Ne! Důvěra. Já mám takovou zkušenost s dcerou.Ve Washingtonu je tradicí si na závěr střední školy udělat párty na pláži. Rodiče ostatních žáků se mě ptali, jestli nemám obavu dceru na párty pustit, aby se třeba neopila. Řekla jsem, že jí důvěřuji. U nás v rodině byl totiž alkohol volně přístupný, k obědu bylo k dispozici také víno, které dcera s díky odmítala. Měla jsem v ní důvěru, že nemá důvod jet za zakázaným ovocem a na plážové párty se opít. Mou důvěru nezklamala.
Pokládáte za součást dobrého vychování pomáhat ostatním?
Ano. Jeden můj známý z Ameriky v mládí neměl ani na boty. Pak se vlastní pílí vyšvihnul a teď má největší chemickou firmu v Americe. Založil soukromou nemocnici specializovanou na léčbu rakoviny a sám ji dotuje.
Napsal knihu s názvem: „Vítězové nikdy nešvindlují”. V ní píše, že jsou lidé, kteří se nikdy nedočkají úspěchu, další ho dosáhnou, ale nebudou si ho umět udržet, a jiní budou úspěch mít celoživotně. A rozdíl, mezi těmito lidmi je charakter. Protože charakter je to nejcennější, co si můžeme vypěstovat a vlastnit. Budování charakteru začíná už ve dvou letech a pokračuje celé dětství. Když pak mladý člověk začne pracovat, projeví se jeho charakter i v tom, že nebude myslet jen sám na sebe a na peníze, které si vydělá. Bude také myslet na to, jak prospět společnosti a vrátit jí to, že mu pomohla se dostat tam, kde je.
Jak si budovat charakter? Co je důležité udělat, aby ze mě byla jednou skvělá žena?
Být svobodná. Vážit si svobody, ale vědět, že to neznamená dělat si co chci, ale že mám právo a k tomu právu patří povinnosti. A potom: osvojit si malé, skromné cíle. Takové, kterých dokážeme dosáhnout. Ne dvacet cílů nebo jeden veliký. Ale malé, uskutečnitelné, jeden za druhým a se vší vášní jít za nimi. Jako při tréninku ve sportu. Pomalými krůčky se stát v něčem dobrá. V něčem vyniknout. Důležitá je vytrvalost, která vede k dokonalosti. Vášeň pro věc a cílevědomost. Pak může být člověk hrdý na to, co kousek po kousku dokázal.
Co byste jako úspěšná žena vzkázala děvčatům, která by chtěla v životě něco dokázat?
Vzkázala bych jim, aby si pamatovaly, že pěstovat v sobě lásku a ohleduplnost je důležitější než si dělat starosti se životem. Láska, začínaje u lásky sebe sama, soucit a ohleduplnost jsou charakterové rysy, které člověku pomohou získat si ty pravé a hodnotné známé, se kterými jsme pak schopni něco podniknout a nějak světu prospět.
Další důležitá věc, o které jsem přesvědčená, je vědět, že život probíhá v etapách.
Když jsme v nejtěžší fázi a cítíme se nejhůř, musíme se jakoby pokaždé znovu vynalézt, vymyslet, jak na to. V tom pomáhá právě ta láska a soucit, které jsou jakýmsi motorem, který nás vede kupředu. Když jsme na dně nebo nejnešťastnější a uděláme pro druhého něco malého z lásky, tak nás ten dobrý pocit posílí v tom našem dalším kroku, který musíme na své cestě za malými cíli udělat.
Básník Ralph Waldo Emerson napsal: „Dělat dobro je jako když stříknete na druhé parfém, vždy trochu vůně zůstane i na vašich prstech.”
Za rozhovor děkuje s úctou a obdivem
Helena (časopis IN!dívčí svět - listopad 2010)
