Můžete popsat svou cestu k umění?
Na základce jsem chodil do ZUŠ do výtvarky. Poté jsem studoval malbu na umělecko-průmyslové škole. Malovali jsme podle modelů a kreslili. Také jsem se tam naučil techniky jako mozaika nebo štukolustro, což je napodobování mramoru za málo peněz. Na akademii jsem byl u profesora Jana Smetany. Můj tatínek byl nadaný malíř. Zemřel v 35 letech. Maloval krajiny a já jsem začínal také tak. Zdálo se mi to jako dobrý opěrný bod. Začal jsem tvořit od reality, protože přeskakovat nějaké životní etapy je nebezpečné. Ať je to v soukromí, nebo v umění.
Co je v umění důležité?
Inspirace, ta je sama o sobě nejdůležitější. U věřícího člověka jde v podstatě o jakési spojení s Bohem. Je to něco jako modlitba.
A Vaše díla jsou modlitby?
To si netroufám říct, ale záměr nebo ten proces je takový. Snažím se dělat kombinaci přírodních symbolů a motivů s křesťanskými symboly, což je těžké. A je otázka, kolik lidí tomu může porozumět.
Jak se pozná, že někdo má talent?
V klasickém umění se to poznalo velice jednoduše. Kdo uměl namalovat nohu, tak byl dobrý. V moderním umění je to těžké. Kritéria už nejsou pevně daná. Hodnotí se hlavně originálnost a novost.
Jak tedy rozumět umění?
Základem je nemít předsudky, ale mít svůj čistý a svobodný pohled. Umění je strašně rozlehlá oblast. Člověk by si měl najít něco, co je mu blízké. Při vnímání realistického díla se může ještě něčeho chytnout. U moderního umění je to těžší. Tam se na vás vyhrne spoustu tvarů a barev, ale třeba jen nějaký text nebo minimální výtvarná forma. Potom je lépe zkusit vnímat jenom nějakou barevnou atmosféru nebo detail. Myslím, že problém je, když se věci dopředu odmítají. Je jednoduché říct „já tomu nerozumím“, ale když se u toho člověk pokorně zastaví, třeba je to jen nějaká tichá věc – čtverec a uvnitř je kruh, tak po čase uvidí, že se tam cosi chvěje. Zpozoruje, že třeba světlo prostupuje, hýbe se, září nebo letí, že je v tom vesmír. Je to jako modlitba. Klíč ke vnímání umění je chviličku se zastavit.
Dá se vypozorovat, jak lidé vnímají barvy?
Úplně nejjednodušší je, když dětem dáte pastelky, tak si vždycky nejprve vyberou červenou. Asi je to tím, že ona symbolizuje krev. To je zřejmě zakódované v člověku. Tedy nejprve člověk vnímá teplé barvy (červená, žlutá, oranžová). Studené barvy jsou v oblibě až potom (modrá, zelená). Když je nějaké dílo kombinací fialové, chlórově zelené a černé barvy, navíc se tam objevují ostré tvary, tak to působí mrtvolně. Zavání to nějakým podzemím či negativnem. Umělec tím může provokovat, kritizovat nebo upozorňovat na nějaké zlo. Kdežto obraz, který má teplé barvy, měkké tvary, tak to na podvědomí člověka působí jako cosi příjemného.
Existují v dnešní době populární barvy?
Ano. To jsem dokonce zažil na sobě, až jsem se zděsil. Já jsem nesnášel fialovou. Nelíbila se mi citově, byla to smutná barva. Ale byl jsem se podívat na Turínské plátno. Když jsem se vrátil, nemohl jsem se toho silného okamžiku zbavit, tak jsem to začal výtvarně zpracovávat. Zjistil jsem, že to dílo bylo najednou celé fialové. Ptal jsem se, proč to dělám fialové? Jednak to zapadá do liturgické barvy – postní, ale hlavně jsem si uvědomil, že všude frčí fialová. Když je ta barva kolem vás, tak ji přijmete.
Které barvy Vás fascinují?
Dělám hodně vitráže a tam jsou barvy důležité. Když se barevnost netrefí, okno může oslňovat nebo může být v kostele temno. Podle mě nepřekonatelné jsou kombinace barev, které se používaly ve středověku, v gotice. Jsou to základní barvy: červená, modrá, žlutá a zelená a černá. Okna tímto mají úžasnou působivost, protože jsou použity jen tyto čisté barvy. Čisté barvy mě fascinují, protože samy jsou pro mě symbolem i něčeho božského.
Když děláte vitráž, jsou barvy, které nepoužíváte?
Zakázané barvy nejsou. Kombinace různých barev a tvarů může dokreslovat dojem, kterého jsem chtěl dosáhnout. Já zakázané barvy nemám, ale když jdu dělat vitráž, musím uvažovat, aby to nepůsobilo depresivně, neklidně a divoce. Člověk, který se má modlit, potřebuje prostor, který navozuje ztišení, tudíž vitráž nesmí být agresivní. V tomto smyslu jsou omezení, která si dávám sám tím, že nad tím uvažuji.
Dodržuje se symbolika barev u křesťanských motivů?
Když dělám do mariánského prostoru, tak nemůžu okno rozehrát do nějakých černých barev. Musí to být úměrné s tradicí. Myslím, že se nejedná o negativní omezení, ale pomoc ke komunikaci. Když víme nebo když tušíme, že bleděmodrá znázorňuje Pannu Marii, Božské srdce je červené, Kristus je buď šarlatový nebo červený, tak je to dobrá pomůcka v komunikaci, protože zobrazení nemusí být realistická figura, ale může to být v nějakých symbolech.
A jak se dělá vitráž?
Klasická vitráž se dělá tisíc let stejně z jednoho důvodu. Sklo se teplem a zimou roztahuje, tudíž jsou skla zasazena do olověných pásků, která jsou tvárná. Kdyby tam bylo železo nebo nějaké lepidlo, tak by sklo prasklo. Vitráže se musí nejprve namalovat 1 : 1. Napřed se dělá návrh, např. v měřítku 1 : 10, ale potom se musí namalovat tzv. realizační karton 1 : 1. Jak bude velké okno, tak stejně velký musí být nákres. Takže když jsem dělal největší okna v Mariboru ve Slovinsku v kostele Panny Marie Matky Církve (okno mělo 50 metrů), přátelé jezuité mě nechali pracovat v kostele, protože já bych nikde tak velký papír nerozvinul.
A pak k nákresu přikládáte sklíčka?
Ten návrh si musíte představit jako krejčovský střih. Na nákresu vyznačím, kde bude olovo. To jsou ty čáry, které spojují jednotlivá skla. Kluci, kteří rozumí technologii výroby vitráže, si na to přiloží průhledné papíry a na ně si obkreslí linie, aby věděli, kde bude žlutá, bílá a kde je modrá. Potom z těchto tvarů vystříhají šablony. Tím se vytvoří jednotlivé tabule už zvolených barev. Když to jde, vybíráme už sklo barevné. Pak se to nařeže, maluje a vypaluje. Až jsou jednotlivé tabulky hotové, tak se začnou spojovat olovem a vytváří se tzv. výplně, což jsou zhruba metrové tabule vitrážovitého skla. Tyto tabule se naloží do kamionu a dovezou se třeba do toho Slovinska. A tam už je připravený velký železný nebo hliníkový rám, do kterého se výplně postupně sází. Takže tímto způsobem vyrobíte i stometrové okno. To je něco jiného než malovat na papír. Díky vitrážím se prostor mění. Máte možnost kostel jakoby domalovat a „obarvovat světlo”.
Jan Jemelka se zabývá malbou, grafikou, ilustracemi a návrhy vitráží. Jeho malby a grafiky bývají vystavovány při pravidelných členských výstavách v galerii Caesar v Olomouci. Ilustrace jsou často součástí knih nakladatelství Refugium a jeho vitráže můžete obdivovat například v Krnově, v Olomouci, Kozlovicích, Nových Losinách, Ostravě-Pustkovci, v Praze a také jinde ve světě: ve Slovinsku, Itálii, Německu.
Minidotazník
Oblíbená barva: bílá.
Oblíbený umělec: Rembrandt – díla jsou tak lidská a niterná.
Oblíbený spisovatel: Jakub Deml.
Umělecká zajímavost, kterou by měl každý vidět: Slovanskou epopej od Muchy.
Co Vám udělá radost: hodně věcí, třeba trhání třešní, hory, příroda, vážná hudba.
Vzkaz pro čtenářky: Nestyďte se být samy sebou.
Radka (časopis IN!dívčí svět - září 2011)
