Jak Láskovi zažili Boží lásku.
Láskovi mají pět dětí. Kdyby nebyli odvážní a stateční, měli by možná jenom čtyři.
Paní Lásková se totiž během posledního těhotenství dozvěděla, že má rakovinu. Chtělo to od Ingrid Láskové velikou odvahu, odložit léčbu své nemoci, aby miminko mohlo žít. Přes všechny lékařské obavy o maminku i děťátko, se holčička Veronika narodila, sice předčasně, ale zdravá. Krátce na to podstoupila Ingrid úspěšnou operaci.
Po čtyřech měsících sedíme a povídáme si o jejich rodinném „zázraku”.
Rozmlouvali vám doktoři vaše rozhodnutí neléčit se, aby se Veronika mohla narodit?
Lékaři na mě netlačili, ale nelíbilo se jim to. Když jsem čekala u paní doktorky, slyšela jsem, jak vyhubovala nějaké těhotné pacientce a bála jsem se spíš jí než diagnózy, a tak jsem se za ní modlila. Když jsem jí pak řekla, že bych ráda oddálila léčbu, abych dala větší šanci miminku, podle toho jestli nádor roste nebo ne, paní doktorka jen s neotřesitelnou jistotou řekla, že to nemůže přestat růst. Onkolog na následné kontrole neřekl ani slovo, jen vraštil čelo.
Jak se taková těžkost nese?
No, když mi bylo nejhůř, tak jsem si taky pobrečela.
Nejdřív jsem o nemoci nechtěla s nikým mluvit, ale nakonec jsem to pověděla kamarádce a ta ostatním a rozjely spolu modlitební řetězec. Maminka také nezahálela v modlitbách a postu a zapojila do modliteb řádové sestřičky, ty řekly dalším. Nakonec se za mě musely modlit stovky lidí.
Ohromnou posilou mi byla mamka a manžel. Staral se, aby byla doma pohoda, abychom tu nemoc nepodněcovali stresem. S domácností mi přijela pomáhat moje sestra.
Měla jste strach?
Já jsem v normálním životě srab. Bojím se o spoustu věcí, že něco nezvládnu. Ale v nemocnici jsem cítila ohromnou sílu. Věděla jsem, že se za mě lidé modlí a opravdu jsem to ohromné množství modliteb cítila. V té síle, kterou jsem dostala, jsem si říkala, že Bůh nám dává jen tolik těžkostí, kolik zvládneme. Takže jsem doufala a věřila. Když vám lidé řeknou, že se za vás modlí a dělají to, tak se to pozná.
Prosila jsem ostatní, aby se modlili také za ty lékaře.
Nemocnice je místo, kde člověk potká spoustu různých lidí, od pacientů po lékaře. Věděli o vás, že jste věřící?
Potkala a poznala jsem tam spoustu dobrých lidí, i když nebyli věřící.
Povzbuzovala jsem ty druhé, snažila jsem se nemyslet na sebe, vidět co potřebují ostatní, a to mi pomáhalo překonávat vlastní i jejich těžkosti. Podle toho to trochu někdo tušil..
A taky proto,že jsem měla skoro pořád v ruce růženec a před jídlem jsem se žehnala.
Chodil za mnou kněz, pater Miškovský, takže ho všichni viděli. Sestřička mi pak řekla, že za pět let co tam slouží, na onkologii ještě kněze neviděla.
Ležela se mnou paní, která od svatby nebyla u zpovědi a svátostí, a když jsme spolu povídaly a vídala kněze, začala uvažovat, že by si dala tyhle věci do pořádku.
Ale byla tam zase jiná paní, která říkala: já jsem se pomodlila a nejsem v pořádku, tak vidíte, že to nefunguje. Myslela, že když se jednou pomodlí, tak se uzdraví.
Jedna sestřička mi řekla: „Paní Lásková, za vás se musí hodně lidí modlit. Protože tohle, co se stalo vám, jsem za celou dobu mé praxe nezažila.”
My jsme ale rádi, že to Ingrid zažila a přejeme jí, aby na celou její statečnou rodinu čekaly jen samé krásné věci.
Helena
Tajemství spojených nádob
Po dvou letech našeho manželství s Karlem nám Pán Bůh požehnal děťátko. Měli jsme obrovskou radost. V pátém měsíci těhotenství se však na jeho ledvinách objevila první cysta a zanedlouho další a další. Po pár týdnech nám lékař řekl, že nemoc miminka není slučitelná se životem, protože se mu kvůli nefungujícím ledvinám nebudou moci dobře vyvinout plíce. Byla to rána z jasného nebe a začal tím pro nás zcela mimořádný, náročný, ale i krásný čas. Ignác se narodil 21. května 2007, prožili jsme společně asi hodinku a pak si jej Stvořitel vzal zpět k sobě.
Když ses dozvěděla, že miminko je v ohrožení života, co Ti letělo hlavou?
Připustila sis aspoň na chvilku možnost, že potrat by byl řešením, nebo sis byla jistá, že když se budete modlit, všechno dobře dopadne?
Byl to šok. Spoustu slz a otázek „Proč?!” „Zanedbali jsme něco?“ Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem si: „Ale teď je děťátko tady. Žije a já mu chci dát maximum lásky, které jsem schopna.” Chodila jsem plavat, zpívala mu, trávili jsme s Karlem hodně času společně a mnoho věcí šlo stranou. Možnost potratu jsem si nepřipustila ani na chvilku, to byla jasná věc od první chvíle. Co se týká modlitby, dali jsme Bohu svoje „ano” pro to, co bude On chtít. Neprosili jsme za zázrak. Modlila jsem se za sílu a ochranu k porodu a za to, aby miminko netrpělo.
Během těhotenství muselo být těžké čekat na narození Ignáce. Bála ses? Kde jsi brala sílu nebo útěchu?
Ani nevím, jestli se dá říct, že to těhotenství bylo těžké. Bylo především krásné, naplněné. Přišly chvíle smutku, slz, sebelítosti, ale mnohem víc bylo těch radostných − že jsem matkou, že miminko můžu milovat, že kolem nás je tolik lidí, kteří nás drží, modlí se, přinášejí oběti. Měla jsem strach z porodu a z toho, že neunesu vidět, jak se miminko trápí.
Útěchou mi byla modlitba, mše a naše silná jednota s Karlem.
Jak se na vaše rozhodnutí dívali lékaři?
Lékaři naše rozhodnutí od začátku respektovali a např. paní genetička se až dojala, když zjistila, že po ní nechceme doporučení k potratu. K porodu jsem si sepsala porodní plán, tj. co si přeji a co nepřeji, včetně naší touhy děťátko hned po narození pokřtít. Porodník k tomu přistoupil s velkým respektem a řekl, že se nám pokusí vyhovět ve všem, pokud to bude možné.
Slyšela jsem o vašem společném přivítání a rozloučení. Působilo to velmi vyrovnaným dojmem. Bylo to tak?
Nebylo to lehké. Hned po narození můj manžel Karel Ignáce na mé hrudi pokřtil. Pak se mu snažili pomoci s dýcháním, když ale bylo po chvíli jasné, že plíce jsou opravdu velmi slabé, přinesli nám ho a nechali nás asi hodinu společně. Ignác měl nesmírně pokojný výraz, tiše dýchal, byla to nádherná chvíle v trojici. Pak pokojně odešel na věčnost. Následně nám umožnili, aby se s ním rozloučila i naše rodina. Přijde nám, že jsme s Ignácem zůstali jako spojené nádoby, jejichž pouto je nezničitelné. Často se k němu modlíme jako ke svatému.
Po téhle zkušenosti jste riskli nové těhotenství a máte Klárku. Dá se pár slovy popsat její příběh?
Prakticky hned po šestinedělí jsem otěhotněla znova. Mísila se ve mně velká radost s obavami. Když však do sedmého měsíce bylo vše v pořádku, nadšení se umocnilo. Pak ale na jednom ultrazvuku opět potvrdili cysty na ledvinách… Těžko popisovat pocity. Pamatuji si jen, jak jsem si nepřítomně v duchu donekonečna opakovala: „Ty, Pane, jsi moje jediné Dobro!” Opět jsme dali Bohu své „ano“, ale tentokrát jsem se modlila i za zázrak podle Jeho vůle. V osmém měsíci se situace k údivu lékařů zvrátila − opět jsem měla potřebné množství plodové vody a ledviny miminka začaly fungovat. Nikdo nedokázal odhadnout, jak se situace vyvine dál. Klárinka však po narození „nastartovala” bez problémů. Nejprve jsem toužila po tom, aby žila alespoň den, radovali jsme se z prvního týdne, měsíce. Diagnózu polycystických ledvin má stále, dnes je to však už téměř rok, co plně prospívá a my nepřestáváme děkovat a žasnout.
Za rozhovor a kus darovaného života děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - květen 2009)
