Chtěl jste být vždycky moderátorem?
I když jsem vystudoval vyšší odbornou školu hereckou, chtěl jsem vždycky moderovat. Ale díky třídním, což byla Veronika Žilková, Olda Vízner, mě i to herectví docela začalo bavit a možná mi začalo i jít, takže jsem přijímal i takové nabídky. Ale je to tak, že začnete dostávat nabídky, v mém případě moderátorské, a to vás jakoby zaškatulkuje do určité pozice.
Při moderování za prací cestujete, to jste toho už hodně viděl, že?
Krásné je, že všichni mají představu, že my v té naší profesi hodně jezdíme a hodně známe. Moderátorsko-herecké cestování je o tom, že všude známe jenom kulturní domy, divadla a sály a nádraží. Když mi řeknete město, tak já vám řeknu jo, tam je podium, to je blbě umístěné, protože na záchod se musí až přes tu dlouhou chodbu, aha vím, a jsou tam šatny, kde jsou omlácené dlaždičky... To se mi vybaví, ale jak ty domy vypadají zvenku, vůbec netuším, většinou přijíždíte až večer.
Máte raději televizní nebo rozhlasové vysílání?
Obojí, každé má svoje. Na první pohled to možná vypadá, že rozhlas je jednodušší, ale není to tak. Rozhlas je těžší, protože není nic vidět. Například divák vidí, že přichází host na jeviště a zakopl, a začne se tomu smát. Když sedíte u rádia, jenom tušíte, že někdo přichází, a slyšíte, že se lidi v hledišti smějí. Úkolem moderátora je popsat humorné situace tak, aby si je posluchač uměl vybavit a taky se tomu zasmál. To jsem se musel hodně učit. A teď mám zase takový zlozvyk, že i v televizi všechno popisuji, i když to vlastně všichni vidí. Člověk si musí dávat pozor na to, kde je.
Vy často uvádíte i jiné pořady než jen v televizi nebo v rozhlase...
Moderování v televizi nebo v rádiu je míň, ale je to hodně vidět. Různých plesů, firemních večírků, voleb MISS, železných mužů, vyhlašování různých cen, sportovců je paradoxně nejvíc. Vidí vás 200 lidí, 500 lidí, když je velká sportovní hala, tak 1000 lidí, což je nesrovnatelné s tím, když děláte v televizi třeba TýTý a tam vás vidí několik milionů lidí. A práce je to pořád stejná.
Krása ženy není nejdůležitější
Když jsme na té soutěži krásy, jak moc je pro Vás krása ženy důležitá?
Důležitá je, ale není prioritou. Soutěže MISS jsou ale od toho, aby hodnotily krásu a nikoli intelekt. To by výsledky vypadaly úplně jinak…
Přímé přenosy jsou neskutečný adrenalin
Máte rád raději přímé přenosy nebo předtáčení?
Já přímé přenosy miluji, je to neskutečný adrenalin. Odsoudíte se k tomu, že týden předtím nejíte a víc času trávíte po toaletách než normálně, nespíte, budíte se hrůzou. Když je pořad předtáčený, nejedu na 100 %, ale ve chvíli, kdy je to přímý přenos a je jedno, jestli je v hlavním vysílacím čase nebo Dobré ráno, člověk si říká, to už nevrátím, co tam vypálím, to je tam navždycky.
Připravujete si moderování dopředu nebo raději improvizujete?
Samozřejmě jsou věci, které musí padnout. Musím poděkovat sponzorům, představit porotu a tak podobně. Ale miluji improvizaci, stokrát denně můžu sedět doma nad papírem nebo u počítače a vtipy a další věci vás nenapadnou, protože ty nejkrásnější věci opravdu vznikají až na místě.
Míváte trému?
Jak kdy. Když jsem vysílal osmisté Dobré ráno, tak tam už jsem trému neměl, ale když jsou velké přenosy, na kterých hodně záleží, tak samozřejmě jo. Tréma, a to je citát Jiřinky Jiráskové, pramení z nepřipravenosti. Taková ta zdravá tréma, jak to dopadne, je správná. Vždycky se mi ukázalo, že ve chvíli, kdy vám během nějakého pořadu bleskne hlavou myšlenka, no teď to frčí výborně, lidi se baví, já jsem ohromně vtipný, všechno to tak šlape, tak na to já můžu vzít jed, že se blíží nějaká pohroma, která mě velmi rychle vrátí zase zpátky na zem.
Na češtinu nedám dopustit!
Máte rád češtinu?
Miluji češtinu a nedám na ni dopustit. Kdo tvrdí, že dnešní čeština je v úpadku, tak nemá pravdu. Já dělám v televizi pořad, který je o češtině. Funguje víc než rok a pokračujeme dál, chystá se knížka, chystá se DVD a velmi nás potěšilo, že pořad má ohromný ohlas. Jak je vidět, pořád je dost lidí, které čeština zajímá a baví.
Je něco, co se Vám na češtině nelíbí?
Čeština je moderní a pružný jazyk, který se neustále vyvíjí. Ano, musíme přejímat nová slova, ale to jen proto, že brusiči českého jazyka asi spí. Mluvíme trošku hůř mezi sebou, samozřejmě, ale to je prostě vývojem doby. Vzniká i spousta nových českých slov – připomenu třeba ZAVINÁČ. Ještě před deseti lety to byla jen kyselá ryba. Někdy ale čeština povoluje už moc, že povolí tsunami s„c” na začátku, mě trošku rve za uši, a ismy se „z” mi taky nejsou moc vlastní.
Poradíte nám, jak bychom si mohli zlepšit vyjadřování?
Na tohle je jednoduchá rada. Číst. Jiný způsob, jak doplňovat slovní zásobu, prostě neznám. Pokud bychom spoléhali jen na televizi, rozhlas nebo tisk, moc slovní zásobu neobohatíme.
Pořád jste plný energie a nadšení, kde, jak a čím se dobíjíte?
Jak jste přišla na to, že mám plno energie? To jenom přestírám! Ale jestli Vám to tak připadá, tak zřejmě úspěšně…
Cibuli můžu na všechny způsoby
Máte rád cibuli?
Miluji cibuli ve všech podobách, to znamená syrovou na chleba nebo cibulovou nať, miluji i francouzskou cibulačku a umím ji výbornou. Když ke mně domů přichází nějaká návštěva, jako by každý očekával, že dostane něco s cibulí, takže dělám buďto cibulačku nebo cibulový koláč.
A co česnek?
To je totéž, ten miluji ve všech podobách. Je tam ale nevýhoda, že se vždycky musíte kouknout do diáře, co ten nebo druhý den máte, abyste se tím česnekem mohla naprat.
Máte raději cibuli nebo česnek?
Já bych asi měl říct, že cibuli, ale asi česnek. Jsem nevěrnej cibuli.
S Alešem Cibulkou si povídala Jana (časopis IN!dívčí svět - září 2007)
