Jaké povolání Vás lákalo jako kluka?
Měl jsem tři vzory – jedním byli popeláři. Pak tatínek, který byl dětský lékař, a pak kněží. Tehdy za komunizmu mě přitahovala jejich statečnost, byli něčím výjimeční. Kadeřník mě nenapadl ani ve snu.
Co Vás ke kadeřnické profesi přivedlo?
Můj tatínek, kromě svého působení jako lékař, přednášel na „socialistické akademii”. Při jedné přednášce vysvětloval, co je to duševní hygiena dětí a srovnal to se zpovědí, a kvůli tomu dostal zákaz činnosti. Já byl tehdy na základce a úředně mi zakázali studovat.
Mohl jsem se jen vyučit bez maturity. Tím se zúžil výběr na pár oborů – kadeřník, stolař nebo knihkupec. Měl jsem rád divadlo a chtěl se k němu dostat přes nějaké řemeslo. V Pardubicích byl maskérem vyučený kadeřník a radil mi, že když se vyučím kadeřníkem, tak bych mohl pracovat v divadle.
Nosil jsem holkám svačiny
Jaké to bylo chodit do školy jen s dívkami?
To bylo hrozný. Na základku jsem chodil do smíšené třídy, tak jsem to nevnímal, pak najednou kolem mě pět set dívek. Další kluk byl v jiné třídě, takže jsme se nevídali, a pak ve třeťáku ještě jeden, ale potkali jsme se jen párkrát ve vlaku.
A nehýčkaly vás?
Jsem na to špatný typ. Ten starší kluk, Marcel, byl krasavec, toho obdivovaly a nosily mu svačiny. Já byl z domu vychován opačně – že mám být k ženám galantní. Já nosil svačiny spolužačkám a potkával se s těmi dívkami, které nesly svačinu Marcelovi, asi jsem to s holkama neuměl. Věděl jsem skoro o všem, co prožívají, ale nemohl jsem s žádnou chodit, protože ty druhé by ji pomluvily. Jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil, a pak jsem se oženil.
Jak jste se se ženou seznámili?
Potkali jsme se před kostelem. Když jsme se na sebe podívali, bylo jasné, že to bude mít nějakou dohru. Láska na první pohled. Byl to intenzivní zážitek. Já se tomu bránil, byl jsem tehdy zklamaný a nechtěl vstupovat do žádného vztahu. Měl jsem tendenci se pro dívky obětovat, ale ta obětavost nebyla oboustranná. Tady nás k sobě něco přitahovalo, začali jsme se spolu bavit. Pak onemocněla, já tehdy nosil lidem přijímání do domu a docházel i k ní. Půl roku jsem byl odtažitý a nepřipouštěl si to, ale pak jsem cítil, že to má být.
Chtěl jsem být nejlepší
V divadle, a to v Národním, jste nakonec pracoval jako maskér, nelákalo Vás si zahrát?
Já jsem hrál. V Národním sice ne, tam to nešlo, tak jsem hrál v divadle v Braníku – v Divadle pantomimy. Snažil jsem se, aby si všimli, jak velký talent tam mají, a oni si nevšimli:). Ke konci učení jsem jezdil do Prahy na lidovou konzervatoř pantomimy, takže jsem lektorem, můžu učit pantomimu. Pár hodin jsem i zaskakoval tady na JAMU za jednoho kolegu.
Jak vyniknout v kadeřnickém oboru?
Řemeslo musí být na prvním místě. Tím, že jsem do toho vpadl nějak omylem, šel jsem tvrdě po řemesle, chtěl se to naučit. Přišlo by mi trapné dělat něco, co neumím dobře. Možná jsem nechtěl být kadeřník, ale určitě jsem chtěl být nejlepší – nejlepší na světě. Pak jsem zjistil, že to nejde, že je spousta omezení – že žiju v komunistickém Československu a že podmínky učení nejsou všude stejné.
Nejdůležitější je využít každé příležitosti, jak se dostat dál. To je v každém oboru. Je potřeba mít i určitý odstup. Nesmí to být jediným životním cílem, je potřeba mít ještě něco. Když máte jen to a prohrajete např. v soutěži, tak vás to zlomí.
Co Vás na Vaší práci baví nejvíc?
Vztah s lidmi, když jsou rádi za to, co uděláte, vyhovíte jim a překvapíte je něčím. A co se týče řemesla, tak vyloženě miluju stříhání. Pro mě je štěstí, když můžu ustřihnout vlasy, je to požitek. Myslím, že to má každý kadeřník.
Bez Boha nemohu dýchat
Proč jste se rozhodl při práci vystudovat teologii?
Byl tam ten původní obdiv z dětství. Poctivě jsem hledal, co po mně Bůh chce. Postupně se to formovalo v povolání k manželství a pak k trvalému jáhenství. Naskytla se možnost studovat na vysoké v Českých Budějovicích a zároveň si v průběhu dodělat maturitu, a tak jsem ve čtvrťáku dodělal střední a v páťáku vysokou. Hodně mě to obohatilo. Studium Božího slova vás mění, a když je člověk otevřený a touží po Bohu, tak ho Bůh obdaruje.
Co pro Vás znamená víra?
Už se bojím být bez vztahu s Bohem, po všech pádech v životě a po všem, co jsem nezvládl. Už si to ani nedovedu představit být bez ní. Je to pro mě nezbytná životní součást. Je to jako vzduch – nemůžu bez toho dýchat.
Může se víra i nějak promítat do Vaší profese?
Zpočátku jsem si to neuvědomoval, ale určitě se to projevovalo v základním postoji: že si vážím lidí a kontaktu s nimi. Máme milovat Boha a lidi nade všechno jako sebe sama a z toho plyne spousta pozitiv, která nevědomky člověk získává i pro svou práci – získává klienty i díky tomu, že miluje Boha a lidi.
Někdy je třeba pomoc odborníka
Někteří považují krásu za pomíjivou, jak ji vnímáte jako spolutvůrce?
Doma jsem byl vedený k sebekritice, takže jsem si nikdy neuvědomoval, že bych někoho dělal krásnějším, vždycky jsem byl překvapený, že se ti lidé cítí krásnější.
Jaká by měla dívka být, aby působila hezky?
V Písmu se píše, že když je žena skromná a není soustředěná na sebe a nechává v sobě Boží krásu zazářit, tak je nejkrásnější. V praxi je to tak, že to ženy nemají úplně jednoduché, většinou samy sebe hodnotí negativně. To, co je na nich hezké, nedocení, a méně hezké „vystrkují” – líčením, účesy, módou nebo plněním nějakých kritérií, která jsou diktovaná trendem.
Většina žen je krásná taková, jaká je, a stačí to jen podpořit, pokud není nutný zásah z důvodu úrazu nebo nemoci, kdy se musí něco řešit operativně. Stačí být sama sebou a dolaďovat to. Říká se „příroda je příroda”, ale ono to někdy nejde bez pomoci odborníků. Žena by měla vonět čistotou, v oblečení se cítit dobře a vědět, co jí sluší.
Za milý rozhovor děkuje Mája (časopis IN!dívčí svět - leden 2009)
