Jak jste se dostala k filmu?
Jaksi mimochodem, spíš z lásky. Studovala jsem jazyky, ale chodila jsem tehdy s Ivanem Hepnerem, který byl na filmové fakultě. Navštěvovala jsem s ním filmové projekce na FAMU. Tehdy se tam pro studenty promítala spousta světových filmů. Také ty, které se v českých kinech nemohly z politických důvodů objevit. Byly tam strašlivé návaly.
Kdy jste se filmu začala věnovat profesionálně?
Studovala jsem francouzštinu a italštinu, a tak jsem se dostala k překládání filmů Michelangela Antonioniho, představitele italského neorealismu. On tehdy přijel do Prahy, byl tady několik dní a já jsem mu tlumočila. Byla jsem jeho filmy unesena a těšila jsem se na setkání s ním. Pak došlo ke zklamání. Byl to docela obyčejný mužský, kterému se líbily ženy (i cizí :-)) a na žádné řeči o filmu nebylo ani pomyšlení.
Jak se připravuje karlovarský festival?
Vybírání filmů je v podstatě nudná záležitost. Karlovarský festival má externí spolupracovníky, kteří jsou ve filmovém oboru vzdělaní a jsou schopni napsat posudek na film, který se jim zadá. Když přijdou posudky od externistů, podívá se na vytipované filmy interní kroužek čtyř až pěti lidí a řekne, jestli se jim film líbí tak, že ho zařadí do soutěže. Zásadně se vyřazují filmy, které jsou výrazně erotického nebo násilného obsahu.
Podle čeho jste filmy hodnotili?
Na to se dá těžko odpovědět. Je pravda, že naše mínění ohledně jednoho filmu se mohlo dost rozcházet. Mně film musí něco říkat. Ať už něco, co je obecněji platné, nebo nese zajímavý názor autora na život a na svět. Kromě toho by ten film měl být zpracován tak, aby působil pozoruhodně i z estetického hlediska.
Dokážete nestranně posoudit film, který se Vám nelíbí?
Můžu velmi nesouhlasit s tím, CO ten film říká, ale mohu ohodnotit to, JAK to říká. Obdivovat například ztvárnění. Což je pro mě případ Larse von Triera. Já s jeho filmy hrubě nesouhlasím. Když jsem viděla jeho film Antikrist, řekla jsem, že mi to nesmí na festival. Já nejsem vůbec schopná myšlenkové pochody Larse von Triera chápat, ale musím uznat, že on je dokáže prezentovat takovým způsobem, že na ten film nemůžete jen tak zapomenut.
Dospívající se dneska dívají na všechno, co jde v televizi nebo co stáhnou z internetu. Co byste jim doporučila?
Bohužel se v tvorbě pro mládež neorientuji, ale mám o ní určitou představu. Nechci říkat, že by filmy měly nějak poučovat. Měly by ale mladému člověku ukázat cestu k ideálům, které by snad mohly naplňovat jeho život v dospělosti, až bude konfrontován s krutou realitou.
Svět se vyvíjí tak rychle a tak nezávisle třeba i na křesťanských hodnotách! Vodítek pro mladé je v současné době tolik, že se v nich dost těžko orientuje. Dřív bývalo, že rodina a škola formovaly člověka k nějakému ideálu křesťanských nebo humanitních hodnot. Ale dnes máte třeba i matky, pro které je důležité, aby jejich dcera byla krásná a štíhlá. Naštěstí jsou ještě rodiny, které v tom dobrém systému děti vedou.
Máte v rodině puberťáky?
Mám dva vnuky. Vychováváme je v tom, že není důležité mít nevím jaké značkové oblečení a velké kapesné, ačkoli nejsme chudí. Nechceme, aby z nich vyrostli frajeři a chlubili se penězi.
Ale přístupy k výchově jsou různé. Když jsem nastoupila za socializmu do zaměstnání, tak to byla doba, kdy se odstraňovaly takzvané buržoazní přežitky. Kolega se divil, proč by měl pomáhat své ženě do kabátu. Jiný se divil, proč by mu jeho děti měly děkovat.
Takže naše nevychovanost je dědictví předků?
Naše mládež není nevychovaná! Při mnoha svých pobytech v cizině jsem zpozorovala, že v něčem jsme v Evropě výjimeční. Tady běžně mladší lidé pouští sednout starší nebo nemohoucí. Třeba v Itálii, což je výrazně křesťanská země, jsem to nezažila doslova nikdy! Ani jednou. Ani v Římě, na trase autobusu, která vede ke klinice, jsem nezažila, že by nemocného někdo pustil sednout.
Festival připravuje mladý tým. Cítila jste mezigenerační rozdíl?
Já tam žila mezi samými mladými lidmi. Měla jsem kolegy, kteří na festivalu začali pracovat když jim bylo 24 let. Oni určité věci považují za samozřejmé oproti nám, když jsme byli v jejich věku. Nemají v sobě vypěstovanou obavu říkat svůj názor. Já jsem od svých 14 let byla zvyklá nechávat si pro sebe, co si myslím. Tohle na mladých dneska nevidíte. Někdy to trošku přechází až jakoby do drzosti.
Nemají vypěstovaný respekt, nechci říct ke stáří, protože staří lidé mohou být někdy také dost protivní, ale k nějakému souhrnu vědomostí. Ale zase mají respekt k takovému manažerskému typu nadřízených, kteří dovedou řídit. S panem Bartoškou jsme byli takovými doayeny (slovo doyen je z francouzštiny, obecně znamená nejstarší člen) tohohle podniku a měli jsme s mladými spolupracovníky moc dobré vztahy.
Při různých příležitostech jste se měla možnost setkat s filmovými hvězdami. Co si o nich myslíte?
V Karlových Varech jsem měla jinou práci než se starat o herce. Byla jsem k dispozici novinářům a lidem z filmového průmyslu. Hvězdy mají na festivalu své zvláštní postavení. Jsou ubytované v Puppu a věnují se jim takzvané „gaistky”. Ty by vám mohly říct, jací ti hosté jsou, když nejsou načančaní.
Mě to nikdy nebralo, abych musela být nablízku červenému koberci a hvězdám. Hvězdnost je jen taková iluze. S herci, co přijedou na Karlovarský festival, jsem se vídala čistě společensky, třeba na obědě. Víte, oni, pokud jsou to chytří lidé, tak jsou většinou úplně normální.
Myslíte, že herec musí být chytrý?
Nevím. Je spousta herců, kteří jsou takoví instinktivní, řekněme jednodušší, a ti se většinou chovají „hvězdně.“ Jsou ale jiní, jako třeba John Malkovitsch, se kterým jsem nedávno přišla do styku, a ten na mě působil opravdu všestranně. Vzdělaný, sebevědomý, ale ne namyšlený člověk. Překvapil mě třeba Banderas. Byl strašně fajn. Seděla jsem vedle něj na obědě a byl moc milý. Víte, oni jsou herci a nikdy nepoznáte, jestli je takový nebo to hraje.
Ale herci jsou většinou vychovaní, vědí, že když vedle vás sedí na obědě nebo závěrečném představení, že se mají chovat společensky. Otočí se k vám, udržují konverzaci. Z toho ale nemůžete usoudit, jací jsou lidé. Jen poznáte, jsou-li společensky na výši.
Vysvětlivka: Buržoazní přežitky
Buržoazními přežitky byly za minulého režimu označovány všechny zvyky, které podle komunistických ideologů patřily do minulosti. Bylo to např. slavnostní oblečení, a tak se i do Národního chodilo v teplácích. Buržoazním sportem byl golf a tenis a každý, kdo se mu chtěl věnovat, byl podezřelý. Také některé základní prvky etikety byly pokládány za přežité.
Za rozhovor s obdivem děkuje Helena Filcíková
(časopis IN!dívčí svět - červen 2011)
