Kdy Vás napadlo stát se rozhlasovou novinářkou?
Mám spoustu náznaků už z dětství. Třeba na videokazetách je vidět, jak se předvádím, pořád něco „melu“ a někoho přemlouvám, že chci zkoušet různá vystoupení. Když jsem byla sama doma, třeba nemocná, tak jsem si vzala kazeťák a natáčela svou vlastní show. Teď mi to připadá sice komické, ale zabavila jsem se nahráváním perfektně sama. Jako malá jsem taky měla spoustu koníčků: plavala jsem, chodila do Sokola a každý den byla v Lidové škole umění, kde jsem si vyzkoušela balet, klavír, výtvarku, „dramaťák”…
Byla jste asi hodně neposedná holčička.
Já byla dítě, co se nerado nudilo, a tak jsem „vymetala” kroužky. Díky tomu jsem třeba zjistila, že balet s cvičením u tyče není pro mě ). V „dramaťáku” jsme měli skvělou paní učitelku, která nám organizovala častá veřejná vystoupení. Ve škole jsem se hlásila do různých recitačních soutěží a díky spoustě různorodých zájmů jsem se vlastně vyprofilovala, takže mi bylo jasné, že mě baví práce s hlasem. Byla jsem přesvědčená, že jednou budu „hérečka”, protože mě baví vystupovat před obecenstvem a mám použitelný hlas.
Někdy kolem třinácti jsem se ale viděla na nějakém videu a zhrozila se. Zjistila jsem, že můj hlas zní jinak, než jsem myslela, a začala jsem úplně nesnášet svůj projev, protože se mi zdál afektovaný. Usoudila jsem, že tohle se nedá na veřejnosti ukazovat.
Začala jsem se věnovat jiným věcem, ale v sedmnácti jsem objevila soutěž Českého rozhlasu o nejpříjemnější hlas „Lady Radio”. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Nechám svůj hlas posoudit odborníky a zjistím, jestli se pro práci s mikrofonem vlastně hodím. A oni mě vybrali.
Soutěž, ve které jste zvítězila, už neexistuje, že?
Bohužel, je to tak. Tehdy bylo v zadání poslat do rádia nahrávku hlasu. Natočila jsem tedy takovou scénku, kterou jsme vymyslely kdysi s maminkou. Coby Michaela Jílková jsem uvedla hosta pořadu Kotel. Tahle poloha mi šla, dynamická a razantní Michaela :).
Soutěž byla zcela anonymní, porota vybírala jen podle hlasu, a když mě pak pozvali do Prahy do studia, byla jsem překvapená. Poprvé v sedmnácti sama v Praze! Ve studiu Českého rozhlasu mě posadili před mikrofon, dali mi přečíst povídku a pak přišel verdikt, že mám strašně otevřené vokály, a to že by nešlo. Říkala jsem si, proč mě sem tedy zvali, když je to se mnou tak špatné, a balila si svých pár švestek. Byla jsem už mezi dveřmi, když mi řekli, že se spletli, že zaměnili mé účastnické číslo a já postupuji do finále. To se odehrávalo veřejně v Divadle u hasičů a byl to zážitek! Sehrávali jsme různé scénky s osobnostmi jako Helena Růžičková, Jiří Suchý, Bára Štěpánová a všichni jsme si to nesmírně užili. Nesoupeřili jsme spolu kvůli cenám, ale byla to spíš zábava a legrace. Já jsem ani nepředpokládala, že bych mohla vyhrát. Ale vyhrála jsem :).
Musím se přiznat, že i dnes jsem občas překvapena barvou svého hlasu. Pokud natáčím něco ve studiu, tak mám hlas v trochu jiné poloze, než když mluvím s kamarády. Možná, kdybych se teď slyšela ze záznamu tohoto rozhovoru, tak bych si přpadala trochu protivná. Ale člověk si na svůj hlas postupně zvykne a sžije se s ním.
Co obnáší Vaše práce Českém rozhlase ?
Připravuji jako dramaturgyně dopolední vysílání, které se jmenuje „Je jaká je”. Je to magazín plný různých hostů a příspěvků, a tak se snažím dělat servis pro své kolegyně. Mám na starost i koordinaci témat, aby bylo vysílání pestré a dopoledne nekolidovalo s ranním, odpoledním, večerním a nočním programem. Jsou lidé, kteří Český rozhlas Dvojku poslouchají celý den, a já se snažím, aby pro ně vysílání bylo co nejrozmanitější. Krom toho vytipovávám zajímavé hosty, ty potom kontaktuju, domlouvám se s nimi na termínech, což je někdy běh na dlouhou trať.
Jedno tříhodinové vysílání „Je jaká je” se skládá ze dvou hodinových rozhovorů a v prostřední hodině jsou poradny, spotřebitelský servis a publicistika. Na každý den připadá v průměru šest různých hostů a mým úkolem je, aby dopoledne šlapalo a nikde nebyl žádný zádrhel. Krom téhle „přípravné” stránky mám možnost každý čtvrtek dopoledne i moderovat, z legrace říkám, že to mám za odměnu ). Během dne řeším jiné věci, a tak se na svoje vlastní vysílání připravuju po nocích.
Jak se připravujete na vysílání?
Vybírám si osobnosti, které bych chtěla osobně poznat :). Ale samozřejmě nabídka hostů musí být především pestrá. Čili i když mám třeba ráda sport, tak si nemůžu každý týden zvát sportovce. Když si hosty vyberu, tak oslovím kolegy „rešeršisty”, kteří mi o nich vyhledají v databázích vše dostupné. Pokud je osobnost známá, jako třeba Jiřina Bohdalová, dostanu i 120 stránek, které se snažím poctivě přečíst. Někdy se potom dostaví pocit, že daná osobnost už na vše odpověděla, že už toho o ní vím příliš. V tu chvíli si ale musím uvědomit, že posluchač všechny tyhle informace nemá. Každopádně se vždycky snažím, aby samotného hosta rozhovor bavil a abych mu pokládala neotřelé otázky.
Musíte se asi orientovat ve spoustě témat a mít velký rozhled.
Já si říkám, kdy se mi ten můj „harddisk” zasekne ). Mě strašně baví a obohacuje studovat materiály k hostům, ale je to náročné. Když dělám třeba hodinový rozhovor o katedrále sv. Víta, tak si o ní musím nastudovat tolik, jako bych šla na zkoušku. Třeba i takové hodinové povídání o čaji vyžaduje rozsáhlou přípravu, abych se orientovala v tématu, o kterém mnoho nevím, a mohla se hosta zasvěceně ptát. V poslední době jsem se například připravovala na cyklistu paralympionika, nemocniční klauny a posluchače zaujalo také téma „Couchsurfing”, v rámci této cestovatelské sítě můžou lidé vyjet do zahraničí a přespat u někoho na gauči. Dále byli mými hosty nedávno třeba choreografka, záhadolog či bývalá diplomatka v Kuvajtu a Egyptě, která nám přiblížila svět arabských žen. Hosty, na které obzvlášť ráda vzpomínám, byli třeba Jiří Lábus, Radek Gipsy Banga, Jaroslav Uhlíř či Václav Moravec.
Zaskočí něco takhle připravenou moderátorku?
Občas ano. Třeba jsme měli domluvený rozhovor s rybářem Jakubem Vágnerem. Bylo to těsně po jeho návratu z Amazonie, a když stále nepřicházel, volali jsme mu a zjistili, že zapomněl. Vyřešil to ale operativně, zrovna řídil auto, tak ho otočil a jel k nám do rádia. První vstup jsme dělali telefonicky, Jakub šel z parkoviště, jel výtahem a vstupoval do studia se sluchátkem na uchu a pak už to šlo normálně.
Dá se zažít při vysílání trapas?
Mně se stal jeden pořádný! Po roce studia v Austrálii jsem začala zase vysílat magazín pro holky a kluky Domino, a to ze starého známého studia. Na hlasové výchově jsme se učili, že je důležité dýchat do břicha, a tudíž je třeba ho uvolnit a udělat si za mikrofonem pohodu – rozepnout si klidně i kalhoty, natáhnout nohy apod. Navíc jsem byla zvyklá si během písniček zpívat a vrtět se do rytmu, protože výhoda rozhlasu je, že vás nikdo nevidí. Až po měsíci pohodového vysílání jsem se náhodou dozvěděla, že v době mého pobytu v Austrálii namontovali do studia webkamery. Krve by se ve mně nedořezal. Říkala jsem si, že případný divák/posluchač se určitě nedovtípil, že si rozepínám kalhoty kvůli dýchání, ale klidně si mohl myslet, že nemám všech pět pohromadě. :)
Za nahlédnutí do života za mikrofonem děkuje Helena
(časopis IN!dívčí ssvět - březen 2012)
