Znám Tě jako sestru Kateřinu, řekni něco víc. Odkud jsi?
A já su cérka z Lidečka. To je na hranici mezi Slovenskem a Moravou. Z tama su:).
Já plynule přejdu do češtiny…
Jsem z pěti dětí, tudíž mám čtyři sourozence, tři starší bratry a jednu mladší sestru.
Klasická otázka: jak se stalo, žes ucítila povolání?
Tak mě Pán Bůh zavolal a já jsem šla:).
To se říká vždycky!
No, nešla. On mě tam dokopal:). O tom se těžko mluví. Povolání, to není jenom tak, že něco člověka napadne a udělá to. Je to dlouhý proces.
Asi v 17 letech mě napadlo, jestli jsou vůbec řádové sestry. Nevím, kde se to vzalo. Žádnou řádovou sestru jsem nikdy neviděla a doma jsme o nich nemluvili. Řešily jsme to s kamarádkou. Říkala, že jedna tetička má sestru v klášteře. U milosrdných sester – opavských.
V sedmnácti Tě to napadlo a jak dlouho trvalo, než…
Nenapadlo mě, že já bych měla jít do řádu. To v žádném případě! Začalo to tím, že jako dítě jsem měla vztah k Panně Marii, ale fakt veliký. Asi třikrát mě vyslyšela. Skoro ze dne na den. Byly to dětské prosby, ale některé byly docela velké.
Ty tři přání se týkaly toho jít do kláštera?
Ne ne ne… ale pro mě v té době byly hodně velká. Tak jsem tehdy říkala: „Panno Maria, já Tě mám tak ráda, jenom se mně prosím Tě nezjevuj:).” Já jsem se úplně bála, že by mohla přijít a že bych to nějak nestrávila.
S kamarádkou ( je teď u kontemplativních sester klarisek kapucínek ve Šternberku) jsme začaly jezdit k opavským sestrám a ji napadlo, že tam prostě zůstane, že chce být řeholnicí.
A já, že když ona, tak já taky! Bylo to spíš z hecu. Ještě jsem dělala střední. Ona už k nim odešla, protože skončila školu.
Pak jsem se nějak probrala a říkala jsem: „Pane Ježíši, vždyť já nemůžu jít do kláštera, já toužím úplně po něčem jiném. Já chci žít na samotě, mít hodně dětí, jako maminka a babička.”
Napsala jsem tedy sestrám, že to bylo prostě takové prchlivé rozhodnutí, že jsem byla pod vlivem té kamarádky. A zbavila jsem se toho závazku jít do kláštera.
Najednou se mi oddechlo. Když jsem doma řekla, že bych měla jít do kláštera, to byl veliký rachot! Tím odřeknutím se situace doma uklidnila, já jsem byla šťastná, že tam fakt nepůjdu.
Tak jak to, že tam jsi?
Za nějakou dobu přišel neklid. Hodně velký. Měla jsem zvláštní zážitek s P. Marií.
Při modlitbě jsem vnímala, že mi nějakým způsobem říká, že chce, abych byla v klášteře. Byla jsem úplně vyřízená. „No to ne, to v žádném případě. Já do kláštera nepůjdu!”
Říkala jsem jí: „Panno Maria, udělám pro Tebe všechno, Ty víš. Jenom do kláštera nepůjdu!” Bránila jsem se možná půl roku. Děsila mě ta představa, že bych měla napsat zpátky sestrám, že jsem si to rozmyslela.
Kdy se to zlomilo?
Na Silvestra 89/90. Po setkání mládeže na Hostýně. Řekla jsem P. Marii, že jestli chce, abych byla v klášteře, tak půjdu, ale že pro to neudělám nic. Ať se sama postará, že fakt na to nemám sílu. Bylo zvláštní, jak mě polil takový vnitřní pokoj. Už jsem nebyla svázaná těmi svými představami, co chci já.
Opravdu jsi nic nedělala?
Já jsem taková nějaká od přirozenosti líná, takže jsem čekala, co bude.
Nepůjdu přeci zpátky k sestrám, kde jsem poprvé požádala o vstup! Chtěla jsem k těm, které jsou mariánské, ale úplně z gruntu. Potkala jsem jednu křížovou sestru a ptala se, jestli nezná mariánské sestry. A ona:„My jsme mariánské.” A já: „Ne, vy jste křížové. Já chci, aby to měly v názvu.” Dala mi tedy adresu na sestry Neposkvrněného početí P. Marie. To se mi moc líbilo. Napsala jsem dopis, ale někde jsem ho založila. Když jsem ho nemohla najít, rozhodla jsem se, že půjdu tam, kde jsem požádala poprvé. Bylo to docela pokořující, vrátit se někam, kde jsem chtěla jít a pak zase ne. Vypadalo to, jakože holka neví, co chce. Nevěděla jsem, jestli mi sestry skutečně věří, že jdu za Pánem Bohem.
Do kláštera jsem měla nastupovat 1. dubna, ale z práce mě pustili později, a tak jsem přišla až 1. května. To je mariánský měsíc.Vlastně jsem začala s P. Marií.
Obláčku a sliby jsem měla vždycky 1. 5. Nikdy předtím to tak nebylo. I teď to bývá jindy.
Známe tě jako zdravotní sestřičku u nás v semináři. Jak ses k nám dostala?
Sestry říkaly, že mám říct, že přes vrátnici)!
Já zdrávku nemám dlouho. Když jsem přišla do kláštera, dělala jsem ošetřovatelku v Charitě. Moje představená viděla, že mě to baví, tak chtěla, abych si udělala zdravotní školu. Dlouho jsem se tomu vyhýbala, protože jsem měla strach, že už jsem dospělá…a dodělávat si maturu!
Dělala jsi večerní nebo denní?
Právě že se mi to nějak podařilo na denní. Chodila jsem na střední školu s o 10 let mladšíma děckama. To byla moc pěkná léta.
Jak tě brali jako řeholnici?
Já myslím, že moc pěkně. To by ses musel zeptat jich.
Ale poznáš, jestli tě přijali nebo ne.
Byli jsme výborná třída i rebelové. Oni ve mně měli oporu, že jsem dospělá. Když jsem viděla, že je to dobré, tak jsem je podpořila. Občas jsme šli i za školu. Někdy bylo těžké, být jejich spolužák a zároveň být dospělý člověk a řeholnice. Nechtěla jsem jim brát ta jejich léta střední školy, léta takového rošťáctví. Říkali si: „Před ní nebudeme moct říct, že jsme chlastali a že kouříme.” Na konci druháku se to prolomilo a potom jsem byla důvěrník snad všech. Zjistili, že z toho nic nedělám, že je nemoralizuju. Říkala jsem: „Bůh dává člověku svobodu, tudíž ti ji nemůžu brát. Nebudu ti tu cigaretu trhat z pusy. Ty se pro to rozhoduješ. Je mi to líto, ale já s tím nic nenadělám. Jen se za tebe můžu modlit, což je hodně, a věřím tomu, že to bude jednou dobrý.”
Oni za to byli vděční. Nedávno jsem si zjistila, že spousta z nich už nekouří.
U nás to není asi první Tvoje štace?
No to není. Hned po té škole jsem nastoupila do nemocnice tady v Olomouci.
Tam jsem byla moc ráda. Moc. Byla jsem do té práce zamilovaná. I ten kolektiv byl krásný. Já mám ráda lidi, takže asi nemám problém zapadnout. I když ze začátku to bylo těžké, než si zvykli, že tam mají řeholnici, měli z toho srandu.
Kolegové nebo pacienti?
Kolegové, a pacienti pak taky:). Kolegové se radili, jestli přede mnou budou moct sprostě nadávat. Věděli, že můžou používat jakákoli slova, ale když použili sprosté, vždycky se mně omluvili. Měli jsme se tak rádi, že když přišel pacient nadávat na jeptišku, tak se mě vždycky zastali: „To je naše Maruška a ať ji neberou do huby.” (Oni mi říkali křestním jménem.)
Byla jsem ještě v Jihlavě v nemocnici pro dlouhodobě nemocné. Tam jsem byla jediná řeholní sestra ve špitále, ani někteří lékaři to nevěděli.
Na LDN často bývají popletení lidé, ale i ti, kterým rozum funguje dobře. Posílali jsme jednoho pacienta na kontrolu na urologii a on říkal: „Mně ráno vytahovala trubičku jepťula.” Sloužící lékař mu napsal do karty: „Silně zmatený, tvrdí něco o jeptišce.” Tak jsme se začali strašně smát, jestli se nemám doktorovi ukázat, aby se napravila křivda, kterou spáchal na pacientovi, který vůbec pomatený nebyl).
Takže na závěr, co bys nám povzbudivého chtěla vzkázat?
Já nevím:).
Tak nemusíš…
Choďte na preventivní prohlídky:)!
(časopis IN!dívčí svět - květen 2007)
