Mým posláním je „být s nimi”

Vcházím do dveří malého rodinného domečku, kde mi ruku podává usměvavá řeholní sestra. Zavede mě do přijímací místnosti a chvíli povídáme. Říká, že již osm let pomáhá narkomanům v boji s jejich závislostí. A protože mě to velmi zajímá, tak se ptám dál…:

bystřina

Immaculato, mohla by ses, prosím, čtenářkám IN!u na úvod trošku představit?

Ahoj, jmenuji se Immaculata. Od roku 1990 jsem členkou Kongregace Školských sester sv. Františka. Nyní žiji osmým rokem v Brně a pracuji pro Brněnské biskupství jako pastorační asistentka pro uživatele drog a vězně.

Jak vzpomínáš na dobu, kdy Ti bylo tolik, co dnešním čtenářkám IN!u?
Vzpomínám na to období ze dvou stran. Na jednu stranu jako na takové úžasné, bezstarostné dospívání, kdy si člověk mohl dělat, co chtěl, a necítil nějakou zodpovědnost, a na druhou stranu vnímám třeba výčitky svědomí za to, kolik špatných věcí jsem provedla.

Pocházíš ze Slovácka, byla jsi tedy ve víře vychovávaná, nebo jsi Boha poznala až v dospělosti?
Pocházím z tradiční katolické rodiny, ale bohužel v jedenácti letech jsem se rozhodla, že mi Bůh v životě překáží, je příčinou mých problémů ve škole, kde se mi učitelé kvůli víře posmívali a šikanovali mě. Nějaká otázka osobního vztahu s Bohem, to jsem vůbec nevnímala a neznala. Bůh, to pro mě bylo pouze chození do kostela. Postupně jsem tedy vyměnila Boha za partu kamarádů, kde jsem se už v jedenácti letech naučila kouřit, pít a nakonec i fetovat. Můj vzdor vůči Bohu mi vydržel do dvaceti let.

Jak se vlastně z takové holky může stát řeholní sestra? Co se událo v Tvém životě, že jsi nejen poznala Boha, ale taky se rozhodla vstoupit do řádu?
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu řeholnice. Můj život tam prostě nesměřoval. Co se tedy stalo? Přesně před dvaceti lety jsem byla na jednom rock-punkovém koncertu, kde se na nás zřítil strop a já jsem byla mezi zasypanými lidmi. Utrpěla jsem nějaká zranění a musela jsem být tři týdny doma. Během té doby jsem prožívala „absťák”, protože jsem měla kombinovanou závislost – alkohol, barbituráty, hypnotika a pervitin. Prožívala jsem obrovský pocity samoty, nenávisti vůči svému okolí a fyzické i psychické bolesti, a proto jsem se rozhodla spáchat sebevraždu – skočit z okna. Ve chvíli, kdy jsem už stála v okně a křičela, že jsem sama, že mě nikdo nemá rád, jsem uslyšela hlas, který mi říkal: „Ty nejsi sama, já jsem s Tebou!” Když jsem se otočila, tak v tom obýváku nikdo nebyl a já jsem si říkala, že snad už mám i halucinace, protože ten pokoj byl prázdný a ten hlas se ozval třikrát. A když jsem se zeptala: „Kdo jsi?”, tak jsem uslyšela odpověď: „Já jsem Ježíš!” Nevím, jak se to stalo, ale v ten moment jsem v sobě ucítila obrovskou lásku, naprosto nepochopitelný euforický pocit, který se dal srovnat snad jen s nástřelem na pervitinu. Byl to neskutečně nádherný prožitek. Okamžitě jsem slezla z okna a šíleně jsem se rozbrečela. Měla jsem pocit, že musím vybrečet veškerou svoji nahromaděnou bolest, která ve mně byla. Neuměla jsem brečet. Už v těch jedenácti, kdy jsem se dostala do své první party, jsem se naučila zadržovat pláč, protože tam platilo pravidlo, že slzy jsou projevem slabocha. A proto ten první výbuch pláče byl velmi osvobozující. Najednou jsem vnímala, jako by mi Bůh všechno, co jsem dělala, odpustil. Cítila jsem ve svém srdci jeho obrovskou lásku, kterou mě objímal… To byla moje konverze. Dalšího půl roku jsem se učila znovu modlit a chodit do kostela. Skoro denně jsem pak chodila ke zpovědi a ke svatému přijímání. Po něm jsem byla vždy naplněná euforií a pocitem blaženosti. Půl roku na to jsem vstoupila do řádu Školských sester sv. Františka, protože jsem ve svém srdci uslyšela Jeho zavolání. Nedokázala jsem si představit, že bych se zasnoubila s někým jiným než s Ježíšem.

Jakým způsobem reagovalo Tvé okolí na půlrok, kdy jsi nejprve začala chodit do kostela a pak jsi oznámila, že chceš odejít do kláštera?
Moje rodina z toho byla hodně překvapená, ale protože jsem byla nejstarší, tak mi mamka řekla, že už jsem dospělá a že je to moje rozhodnutí. Jen mě žádala, abych u toho vydržela, protože znala mou nestálost. To, že to pro ni bylo také hodně těžké, jsem se dozvěděla až po 17 letech. Sourozenci tomu moc nerozuměli, ale protože jsem už dva roky bydlela mimo domov, tak to taky nějak přijali. Horší byli kamarádi, kteří to naprosto nepochopili, někteří se mi vysmívali. Bylo to po devíti letech poprvé, kdy jsem dala přednost rodině a svému novému stylu života před kamarády.

Pracuješ s drogově závislými, jak ses k této službě dostala?
Koncem května 2002 mi zavolal kamarád kněz z Brna a nabídl mi spolupráci v duchovní službě mezi uživateli drog. Od srpna 2002 tedy pracuji pro Brněnské biskupství a navíc v týmu Duchovně pastorační služby v rámci Sdružení Podané ruce. Zde spolupracuji s Kontaktním centrum Drug azyl (KC) a Klubem Skleník, kde každý rok pro klienty pořádám Mikuláše, Vánoce a zádušní mše svaté. Tomuto poslání však předcházel nesmírně živý sen, který jsem měla asi necelý měsíc po mém vstupu do kandidatury ke Školským sestrám. V tom snu mi umírala kamarádka se stříkačkou v ruce a volala na mě: „Mášo, proboha, pomoz mi!” Já jsem se nemohla toho snu zbavit, a tak jsem s povolením představených kamarádku vyhledala. Našla jsem ji v hrozném stavu a nabídla jí občasný pobyt v klášteře. Přijala to, začala u nás abstinovat a do dneška se drží. Na základě této zkušenosti jsem v sobě začala vnímat svoji obrovskou touhu pomoct všem závislým lidem. Byl to takový těžko uchopitelný pocit, ale nějak jsem vnímala, že musím být s nimi. Ve všech stavech té jejich závislosti! Abych s nimi mohla pracovat, daly mi sestry dvě podmínky: modlitbu a studium. Během 12 let jsem si dodělala střední i vysokoškolské vzdělání a neustále se modlila a prosila Boha o světlo Ducha svatého. Nechtěla jsem do služby s uživateli drog vstupovat bez Boží vůle. Musím dodat, že jsem se nepřestala vzdělávat, navštěvuji stále různé kurzy a psychoterapeutický výcvik. V mé službě mezi uživateli drog není prioritou vidět výsledky své práce, ale je to bytí s nimi. Mým posláním je přinášet jim naději, lásku, touhu po životě a pomáhat jim najít nový smysl života. Následná pomoc, jako je např. pomoc při znovuzačlenění do společnosti, je až na druhém místě. To vše bych však nemohla dělat bez veliké touhy po jejich spáse.

Jak vnímají Tvoje spolusestry tohle Tvé poslání?
Velmi pozitivně. Sestry vnímají, tak jako já, že mám k této službě povolání od Boha. Každou novou službu konzultuji se svojí představenou a pokud mi k tomu dá své požehnání, tak to vnímám i já jako Boží vůli a zároveň zakouším podporu celé Kongregace.

A poslední otázka: Je pro Tebe život v klášteře radostí? Co konkrétně se Ti na něm líbí?
Bůh naplnil můj život, on je mou radostí, štěstím a blažeností. V klášteře se mi líbí, že všechny sestry jdeme za Kristem a že ho všechny milujeme. Vnímám Kongregaci jako jednu velkou rodinu. Miluji své spolusestry a věřím, že ony milují mne. Co si víc mohu přát?

Za rozhovor za všechny čtenářky (i čtenáře:)) IN! poděkoval
wojta

(časopis IN!dívčí svět - květen 2010 )
 

 

Nepřehlédněte

Okno, do duše oko

okno cerny potisk

Nový potisk triček v našem e-shopu. 

Více informací zde

 

více

Tričko Evelin nyní v krajkovým potiskem

Evelin krajka na tyrkysovém

Nabízíme nový romantixký potisk na tyrkysovém tričku Evelin

více

Tričko se zajímavým potiskem

Potisk otisk

Znáš 13. kapitolu listu Korinťanům? Můžeš si ji přečíst na našem novém potisku:)

více