Zabubnuje si se stejnou radostí se stovkou lidí na rockovém festivalu stejně jako s pár handicapovanými v ústavu. Účelem společného bubnování v jeho Drum Circle není upadnout do šamanského rytmu a zmizet v transu mimo tento svět. Naopak, díky společnému hledání rytmu a slaďování se s ostatními je třeba být pořádně ve střehu a in.
Na vizitce máte napsáno facilitátor, co si pod tím máme představit?
To je moje „funkce” při bubnování. Facilitátor není učitelem bubnování, ale má být prostředníkem. Můj úkol je postarat se o vybudování dobré atmosféry, kde si lidé budou připadat bezpečně a nebudou se stydět bubnovat a zpívat i přesto, že se navzájem neznají a neumí třeba hrát na žádný hudební nástroj. Zároveň bych měl být naladěný na zúčastněné, abych je nestrhával někam s sebou, ale spíš řídil bubnování podle nich, aby si zahráli co nejvíc oni. Zkoušíme různé rytmy, chvíli bubnuje jedna půlka, chvíli hrají potichu, mění si během hry nástroje.
Když je v Drum Circle třeba 70 lidí, to musí být rachot!
Ano, když se do toho dají svobodně, často nabere hraní ohromný spád – lidi buší do bubnů, výskají, tleskají, a dokonce zkoušejí použít hlas, což bývá obtížné. V naší kultuře jsou lidi zablokovaní, odmalička nám říkali: nezpívej, nedělej kravál, neřvi. Zpívat můžou jenom zpěváci, bubnovat můžou jenom bubeníci a muziku dělají muzikanti. A my jsme se naučili poslouchat hudbu z médií, a přestali jsme chtít sami něco tvořit.
Proč používáte právě jen bubnování?
Protože bubnování je druh komunikace. My jsme stará kultura, takže kdybychom chtěli hledat nějaké kořeny bubnování na našem území, museli bychom někam před dobu bronzovou. Ale kousek od nás jsou národy, kde je bubnování ještě živé, třeba Rusko, Sibiř, Balkán. U nás se spíš zpívalo, my máme písničky. Ale i v nich jsou zbytky bubnování. Třeba když šli lidé pracovat na pole a zpívali si, tak podpořili písničku rytmizováním na to, co měli po ruce, na hrábě, lžíce na džbán.
Když přijdete do školy, kde je na Vašem bubnování povinná účast, jak Vás berou žáci?
To je moje práce, abych je nějak zaujal. Většinou přijde víc tříd najednou, jsou tam kluci a holky dohromady, takže se navzájem stydí nebo naopak „machrujou”. Musím najít nějakou rovnováhu, abych se nepodbízel, ale strhl je. Většinou ani nenutím nikoho bubnovat. Když nechce, může zůstat stranou, ale vždycky se nakonec přidají všichni.
Abych je nalákal na něco, co znají, většinou na to jdu přes fotbalové skandování. Vysvětlím jim, že to je vlastně pozůstatek válečného povzbuzování, kdy bojovníci bušili do štítů, aby podpořili své zápasící druhy. Když pak chvíli bubnujeme, dojde i na to, že si zkusíme improvizovat nebo vymyslet vlastní sólo.
To už ale člověk musí jít s kůží na trh.
Ano, ale když se na to jde citlivě, tak se do toho dostanou. Zkoušíme třeba rapování, což je taky rytmizování. Hip hop je taky komunikace. V americkém prostředí se třeba dělají jakési bitvy, kde se dva postaví proti sobě a v podstatě si povídají úplně obyčejné věci, které ale v angličtině působí jako bůhví co, a oni si třeba říkají, jaká byla nuda ve škole nebo že ten druhej je nemožně oblečenej, nebo že táta je v lochu a já chci hezkou holku.
Co myslíte, že žákům takové společné bubnování dá?
Především jsou rádi, že se ulejou z hodiny:). Potom zažijí spolupráci, poznají, že se musí navzájem poslouchat, aby vznikla hudba, reagovat na sebe. Někdy to dělám jakoby rockově a oni zažijou, jaké to je být v kapele. Někdy se stane, že vytvoříme dokonce i skladbu se slovy, někdy dvojsmyslnými nebo nesmyslnými, ale oni odcházejí s tím, že něco vytvořili.
Vždycky zažijí, že jak ten největší „machr”, tak ten nejposlednější „autsajdr” mají stejné šance, musí dodržovat rytmus, a když si chtějí zahrát podle sebe, musí stejně poslouchat, jak hrají ostatní, aby se neztratili. Mám vyzkoušený takový postup, že když se najde nějaký ten machr, tak mu nechám prostor a dám mu možnost vyniknout. Ostatní se pak zvolna k němu přidají, přeberou jeho rytmus a nakonec se to prolne a dojde k jakési harmonii, kdy se všichni musí poslouchat navzájem.
Jak probíhá bubnování v mateřských školkách?
Tam to jde skvěle. Malé děti se ještě nestydí a jdou do všeho po hlavě. Dost dobře jim jde rapování. Vymýšlejí takové pozitivní říkačky na téma kočička a sluníčko…
Jak se stane, že si Vás na bubnování pozve nějaká firma?
Většinou jsou to zahraniční firmy, které z domova znají podobné projekty. To, co já dělám, není můj objev. Drum circle je stará věc, ale Američané vymysleli metodu, jak bubnování použít pro uvolnění, koncentraci a pohodu. Já bubnuji už delší dobu a přidal jsem si k americké metodě to, co se mi osvědčilo v praxi.
Když si mě firmy pozvou, většinou je to součástí takzvaného „team buildingu” (budování týmu) a tam sedí normální lidi v tričku a všechno probíhá jako na ostatních akcích. Zažijí se ale zajímavé věci, třeba lidé, kteří jsou hodně techničtí a v práci upjatí, se docela rádi odvážou k nějakému sólu a rytmus drží třeba kolega, kterého v práci považují za chaotika.
Máte nějaký vtipný zážitek z takové manažerské sešlosti?
Zrovna nedávno mě pozvali na nějakou konferenci v centru Prahy. Přišel jsem do ohromného sálu a tam v řadách seděli lidé v oblecích s notebooky na kolenou. Rozdávali jsme do těch řad bubny a jak postupovaly bubny, mizely notebooky pod sedadla. Moc pěkně jsme si zabubnovali, oni si odpočinuli a jak na konci bubny postupovaly zpět řadami ke mně, zase se jako vlna vynořovaly ty počítače na klíny :). Bylo to jako příliv a odliv.
A nejsilnější zážitek s Drum Circle?
Taky z nedávné doby. Bubnovali jsme s hluchoslepými. Pro mě to je otřesná představa být takhle postižený. Mají neuvěřitelně ztíženou komunikaci. V téhle skupině byli lidé, kteří měli alespoň jeden smysl malilinko funkční. Jednomu pánovi, který měl zbytek sluchu, jsem dal veliký zvučný buben a navedl ho, jak se do něj strefit. Ten muž do bubnu udeřil takovou silou, že mně málem upadly uši, a pak začal udávat rytmus a byl to nejpřesnější bubeník, jakého jsem kdy slyšel. A jak mu zářila tvář! Byl opravdu šťastný.
Michaela Andělová (časopis IN!dívčí svět -červenec 2010)
