Jak se člověk dostane do manéže?
Já jsem devátá generace cirkusového umění, mám to v krvi, protože jsem se narodila do cirkusu. Lidi si myslí, že je to pro mě povinnost, ale když vidíte od malička, jak rodiče vystupují, jak lidi kolem vás žonglují a dělají přemety, chcete to umět taky. Proto začnete trénovat a vystupovat a ten první potlesk vás úplně dostane. Tak to začne a pak si už nedovedete představit žít jinak.
Kdybych nebyla v cirkuse, tak bych si asi udělala kadeřnický kurz nebo bych dělala vizážistku, stylistku, choreografii, baví mě šití... No, a tady to mám všechno v jednom. Je to úžasný pocit, když se to lidem líbí a tleskají vám a nebo když vidíte kolegy, kteří vystupují v kostýmech, které ušijete, vyšijete. Líbí se mi, že lidé mohou zapomenout na chvíli na své starosti, třeba jen díky vám, je to hezké.
V cirkuse asi jen nešiješ a nevyšíváš...
Já jsem drezérka pum a odmala jsem dělala plastickou akrobacii, takzvaný kaučuk, to jsou přemety, stojky a tak… Pak jsem začala dělat vzdušnou akrobacii, což byla moje vášeň, ale díky mé blbosti se mi stal velký úraz – spadla jsem ze sedmi metrů a zlomila si sedmý krční obratel. Měla jsem ale velké štěstí, protože mi chyběl asi milimetr od celkového ochrnutí. Člověk si pak uvědomí priority života, vše přehodnotí, vlasy, make up a takové věci, to jde všechno stranou. Ale samozřejmě jen na chvíli, jak jsem se z toho dostala, už je to zas při starém. :) Ale byla to velká životní zkušenost.
Vzdušnou akrobacii už jsem pak nedělala. Ne, že bych se začala bát výšek, ale rodiče se o mě hodně bojí.
Předminulý rok jsme se skupinou artistů začali cvičit nové číslo – vystoupení na perských tyčích, což je vlastně taky taková vzdušná akrobacie. Začala jsem posilovat, trénovat, a jsem ráda, že jsem se vrátila, že zas můžu vystupovat ve výškách.
Jak vypadá holčičí den v cirkuse?
Když mi bylo třináct, začala jsem trénovat tu vzdušnou akrobacii. Bylo běžné, že jsem vstávala v pět hodin ráno a šla běhat, pak jsem si vzala tašku a vyrazila do školy. Když jsem se vrátila, naobědvala se, někdy ani to ne, a šli jsme trénovat. Po tréninku byly přípravy na cirkusovou show – je potřeba připravit rekvizity, roztrénovat se, nalíčit, připravit kostýmy, obléct. Každý den máme minimálně jedno představení, kromě pondělí a úterý, to máme volno. Show trvá dvě hodiny, s tím, že člověk je nachystaný hodinu před představením, hodinu po představení. Pak jsme chodili posilovat, třeba od osmi do půl jedenácté a druhý den v pět hodin se zas šlo běhat. Když to někomu vyprávím, říkám si, že toho bylo moc, ale jelikož mě to baví, tak mi to tak nepřišlo, mě to baví doteď.
Když pořád cestujete, jak jsi chodila do školy?
Já jsem vychodila jen základní školu, protože moje budoucnost spočívá v cirkuse. Školní docházka byla náročná tím, jak jezdíme pořád z města do města. Kolikrát jsem se učila to stejné pořád dokola a to, co jsem měla umět, jsem se musela učit doma s rodiči. Ale škola je povinná, takže jsem tam chodila. Od prosince do února jsme na našem zimovišti, kde mám kmenovou školu. Tam jsem dělala všechny zkoušky a dostávala vysvědčení.
Jak tě ve školách brali spolužáci?
Převážně to bylo dobré. Na prvním stupni byly každou přestávku kolem mé lavice nekonečné řady spolužáků, kteří vyzvídali, pořád. Vždycky jsem si našla kamarády, s tím jsem problém neměla. Pak přicházeli na vystoupení, brala jsem je do zvěřince a hráli jsme si.
Na druhém stupni byli většinou milejší kluci. I pár holek bylo vždycky v pohodě a kamarádily jsme se, ale pak tam byla spousta holek, které záviděly nebo žárlily. Ale větší problémy jsem nikdy neměla.
Jak vypadá vaše cestování?
Od března do listopadu jezdíme po naší republice a během zimních měsíců cestujeme do zahraničí. Teď jsme se vrátili z Thajska. Jsem zvyklá cestovat a život na kolečkách je pro mě priorita.
Je to hezké, člověk dělá svojí práci a při tom se kochá tím krásnem, co na světě je.
Bonus aneb co už se nám do časopisu nevešlo:)
Dá se vaše umění někde studovat? Můžu jít studovat „obor cirkus”?
Říká se, že kdo s cirkusem prošoupe jedny boty, ten už u něj zůstane. Spousta lidí se u cirkusu nenarodí, ale je to jejich sen a k cirkusu se dostanou. V zahraničí je spousta cirkusových škol, třeba v Moskvě, Mongolsku... Splnit cirkusový sen si ale můžete i u nás. Na různá vystoupení zaměstnáváme i holky z normálního života, třeba jako tanečnice. Pokud mají talent, sen se něco učit a trénovat, tak u nás si to mohou splnit a vystupovat.
Takže, kdo by chtěl s vámi vystupovat, může se ozvat?
Nemusí to být jen vystupování, někdo má rád třeba zvířata. V každém městě k nám chodí spousta holek pomáhat ke koním, ke zvířatům. Máme tygry, koně, opice, lamy, krokodýly, leopardy, pumy, opičky... To máme rádi všichni, to je vášeň a v každém městě je spousta mladých lidí, kteří jsou u nás třeba na brigádu.
Každý má talent na něco jiného a cirkus je vlastně taková malá pojízdná vesnička, kde to máte od elektriky, vody, zvířat, krmení, vaření, vystupování, šití, vyšívání, tancování, tréninky... všechno možné dohromady. Tak prožívám celý život.
Jak se cvičí puma?
Víte, já to do dneška nechápu. U nás všechno, co se šelem týká, dělá můj otec Jaromír Joo a já nechápu, jak on to dělá. On se s nima celý den mazlí a já mu vždycky říkám: „Tati, vždyť oni nebudou nic umět, já to nechápu, jak to děláš”. A on s nimi chodí na procházku, mazlí se s nimi a oni mu dělají, co chtějí. Třeba viděl, že leopard strašně rád lezl po koňské ohradě, a tak pak nechal vyrobit takovou rekvizitu a leopard to teď dělá v manéži. Takže takto dělá drezuru, tomu se vlastně ani nedá říct drezura. U nás zvířata neskáčou přes ohnivý kruh nebo jiné nepřirozené věci nedělají – aby třeba pejsek vozil kočárek, to se u nás neuvidí. Ale naše zvířata jsou vycvičená s láskou. To, co to zvíře rádo dělá, tak to dělá v manéži. Všechny šelmy skáčou několik metrů, skáčou přes různé předměty, přes lidi a tak.
Moje puma je zapsaná v Guinessově knize rekordů, přeskočila nás asi dvanáct lidí. Bylo to i v televizi. U nás ty pumy běžně skáčou z jedné strany manéže na druhou, což pro ně není problém. Ale kde uvidíte pumu na vodítku, která se mazlí se svým páníčkem a chodí si mezi lidma? Takže o tom to je.
Liduška (časopis IN!dívčí svět - březen 2011)
