Co tě vedlo k tomu, aby ses stal tanečníkem?
Mě? (udiveně)... Tak z počátku velká drzost. Nejsem totiž z Prahy a v té všichni už od pěti, šesti let chodí na různé přípravky do Národního divadla a podobně. A tak pro ně začínat s tancem v osmi letech už je pozdě.
V patnácti jsem se rozhodl, že půjdu dělat divadlo, ale vůbec jsem nevěděl jaký obor. Pak jsem začal tancovat v jednom tanečním klubu a nakonec šel k přijímačkám na konzervatoř.
Tam nastala taková první zkušenost, kdy se ke zkouškám dostavili všichni hubení baleťáci a já tam přišel jen tak v šusťákách, s botama od Vietnamců a postavil se k baletní tyči... a to byl teda pěkný nášup (smích).
A jak to dopadlo?
Nakonec jsem byl podmínečně přijat a podařilo se mi konzervatoř absolvovat.
Čím jsi chtěl být jako kluk?
Vůbec jsem nevěděl, co chci dělat. Původně jsem směřoval jinam než k tanci a vystudoval jsem v Olomouci obchodní školu obor vnitřní obchod. Ale byl jsem vždycky moc rád, když jsem chodíval k paní Evě Suchánkové na dramaťák. Moc se mi líbilo to „proměňování se” do různých postav. A věci, které jsem si například přál zažívat i v běžném životě, jsem prožíval na jevišti. Dodnes mě to nesmírně naplňuje.
Jednou jsem hrál úžasné strašidlo, kdy mi rostla houba z hlavy
Máš nějakou postavu, do které se rád „převtěluješ”?
Mám rád pohádky. Jednou jsem hrál úžasné strašidlo, kdy mi rostla houba z hlavy. Vždycky jsem šel v sobotu odpoledne do maskérny a pak na scénu, kolem mě dým... a najednou to byl jiný svět.
A jak jsi při těchto koníčkách stíhal školu?
Na konzervatoři jsme měli zakázáno hrát. Ale pak přišla šance, kdy mi díky kamarádům zavolal baletní mistr Pavel Šmok a já nastoupil do Pražského komorního baletu. V té době už jsem hrál i v Divadle na Vinohradech. Takže ve škole jsem měl individuální studijní plán a bylo to náročné. Dvakrát mě odtamtud vyhodili, třikrát vzali zpátky... a někteří profesoři těžko přijímali, že člověk už na konzervatoři může hrát v takovém souboru, jako je právě Pražský komorní balet.
Co všechno má člověk podstoupit, aby se mohl stát tanečníkem?
Já ani nevím... (zamyslí se). Přijde mi, že mnoho lidí se snaží jít do muzikálu, mnoho lidí vypadá líp, než já... ale mám pocit, že Pán Bůh mě v tomhle i v jiných věcech vede. Chodí nabídky a já je beru.
Už mnohokrát se ale řeklo, že talent je minimum z toho, co člověk musí dělat, aby něčeho dosáhl. Takže důležitá je hlavně snaha, píle a houževnatost, protože s každou rolí, s každým muzikálem začínáte úplně od začátku.
Někdo vystuduje školu a pak jde do kanceláře nebo učit... tady dostanete novou roli a jste zase na začátku.
Kromě vystupování v divadle také učíš na Konzervatoři tanec…
Zase jsem se k tomu tak nějak dostal jak slepý k houslím. Jedna kamarádka tam nastupovala jako učitelka a říkala mi:„Zkus si tam pár hodin odučit.” Tak jsem to vzal a baví mě to.
Někdy mě mrzí, že děti jsou lepší než uvědomělé paní učitelky. Ale co mě na školství štve, to je denní vyplňování různých tabulek a papírů. To opravdu nemám rád.
Člověk musí pomáhat, protože nikdy neví, kdy bude sám pomoc potřebovat
Hodně se věnuješ benefičním akcím. Co tě k této práci motivuje?
Především děkuju Pánu Bohu a všem, že mám pěkný život, že jsem zdravý...Mě stačí k životu málo:). A jak teď nedávno řekla moje známá, zpěvačka Marcela Březinová na jedné benefiční akci pro postižené děti, že Bohu musí poděkovat za to, že se jí narodily dvě zdravé děti. Člověk musí pomáhat, protože nikdy neví, kdy bude sám pomoc potřebovat.
Mně v životě pomohlo hodně lidí, a i když oni teď třeba moji pomoc nepotřebují, já můžu pomáhat dál.
Co ti na takovém benefičním koncertu udělá největší radost?
Nejvíc se mi líbí, že na takové akci poznám opravdovou kvalitu lidství vystupujících umělců. Nikdy se mi nestalo, abych zavolal třeba Jitce Molavcové nebo Nadě Urbánkové a ony odmítly. Přijedou, neptají se po penězích a opravdu jedou za účelem pomoci.
Ve škole v Říčanech jsou například děti, které mají opravdu špatné rodinné zázemí a škola jim vlastně zastupuje rodinu. Bylo potřeba vybudovat jim kuchyňku. A tak se na to vybíraly peníze. Stejně to bylo i s novými lavicemi.
Ale jinak mě opravdu těší, že i v dnešní společnosti se najdou lidé, kteří jsou ochotni na vlastní náklady benefičním akcím pomoct. Můžu k nim mít důvěru i bez nějaké smlouvy. Toho si opravdu vážím.
Pomáhá ti s charitativní prací i tvá rodina?
Bohužel moc ne. Před rokem mi zemřel táta a zbytek rodiny vidí tuhle práci trochu jinak než já. Máma není věřící a vidí svět malinko negativně. Táta věřící byl a právě díky jeho setře a babičce jsem se i já dostal k Bohu.
A jak ses tedy vlastně k Bohu dostal?
Když mi bylo asi tak šestnáct, řekly mi teta s babičkou, ať zkusím jít na přípravu na první svaté přijímání. Tak jsem tedy jel na první setkání do Olomouce k otci Vitáskovi. Tam jsem prohlásil, že se hodím spíš do pekla, ale přece jenom jsem na přípravu chodil dál. Babička se mému proslovu začala smát a od té doby už to šlo tak nějak samo. Zjistil jsem, že církev není tak „zkostnatělá”, že s věřícími lidmi je sranda.
Sice nemám stálou farnost, kam chodím. V Praze střídám díky mé práci kostely, (podle toho zrovna, kde je mše ) kostel sv. Ludmily, Břevnov a nebo rád zajdu v Praze do Karlína, kde slouží otec Miroslav Cúth. Je mu okolo padesáti let, je stále rozesmátý a jezdí na koloběžce, vždycky mě to rozesměje.
Důležité je, aby si lidé uvědomili, že být křesťan není žádný nedostatek
Musíš někdy bourat předsudky lidí o tom, že jsi věřící?
Za svou víru se nestydím. Naopak – mluvím o ní otevřeně. Ale nedělám žádného svatouška. Když například s nějakým knězem nesouhlasím, řeknu to. Moje babička vždycky říkala, že i kněží jsou jen lidé. Myslím si, že člověk by měl být především člověk. A proto mě mrzí, že právě náboženství mezi sebou vyvolávají konflikty. Ale nejenom náboženství, ale třeba také politická příslušnost. Nemusím souhlasit s názory té nebo jiné strany, nemusím těm stranám vystupovat na akcích... ale mám kamarádku, která je zapálená komunistka. Já chodím do kostela, ona na schůze své strany, a nemáme problém normálně se sejít a diskutovat o problému.Mnohdy i dojdeme ke kompromisu.
A tak to právě někdy bývá i ve vztahu ke křesťanům, někdo se s vámi normálně baví a pak se najednou otočí, když se dozví, že chodíte do kostela a řekne si: „No jo, bláznivej křesťan.”
Důležité je, aby si lidé uvědomili, že být křesťan, není žádný nedostatek.
Pomáhá ti konkrétně tanec v prožívání víry v Boha?
No... kdosi v kostele o mně řekl, že jsem komediant. Co se v tom divadle prý asi musí dít, alkohol, drogy..., ale na druhé straně řekl jeden kněz: „Oslavujte Pána tancem.” V muzikále je například propojený tanec, zpěv – a pro mě to znamená určitý druh modlitby.
Často se mi stává, že slovně neumím vyjádřit spoustu věcí. A ten tanec nebo gesto, pohyb ta slova může nahradit.
Máš někoho, kdo je pro tebe vzorem?
Musím říct, že ne... Nejdřív to byla moje babička – co se týče lidství. Ale nemám rád autority, zajímá mě, jaký je ten dotyčný člověk, ne jakou práci dělá nebo jaký post zastává. Pro mě je trochu vzorem například můj bývalý šéf Pavel Šmok, který chodil po divadle v teplácích, ale vlastnil celosvětová ocenění. A když se mnou mluvil, automaticky jsem věděl, že je to šéf, a nepotřeboval si to nijak dokazovat.Dokazoval to vědomostma, smyslem pro cit a fér play.
Vzkázal bys něco čtenářkám In?
Aby si zachovaly svou důstojnost a osobnost a nenechaly se nikým a ničím usurpovat, urážet, ponižovat a trápit. Žily život takový, jaký je , nezabývaly se chybami, které se kdysi staly, a neplánovaly nějak šíleně budoucnost. Život přinese všechno sám a Pán Bůh ví, co s námi dělá a cestu nám vždycky ukáže:).
S Jiřím Zbořilem si povídala Verča (časopis IN!dívčí svět - září 2006)
