Jaká jste byla v pubertě?
Mimo jiné jsem se celkem hodně času pohybovala mezi salesiány, takže jsem například o prázdninách jezdila na salesiánské chaloupky, nejdřív jako holčička, potom jako vedoucí a strašně mě to bavilo. Jeli jsme několikrát za sebou, se stejnou partou dětiček a vždycky jsme během celého roku vymýšleli hry. Samozřejmě jsem měla i svoje koníčky, chodila jsem zpívat, hrála na klavír, tancovala jsem...Někdy jsem jezdila do Taizé, do Francie. Pak jsem šla studovat JAMU a život se začal ubírat jiným směrem.
Prý jste jako malá chtěla jít do kláštera...
Myslím, že když je člověk ve věku, kdy přemýšlí o své budoucnosti, a hledá smysl života, je zcela přirozené, že ho může lehce najít v pomoci druhým. Je to smysluplná práce, tak úžasná a úctyhodná.
Bez rodinného zázemí to nejde
Máte ráda děti?
Mám a jednou bych určitě chtěla být matkou. Myslím, že rodina je základ, bez ní musí být život smutný. Já mám tak skvělou rodinu, že takové zázemí, jaké mám ve svých nejbližších, bych chtěla se svým partnerem vytvořit i pro svoje děti.
Vaše seriálová postava adoptovala přes Adopci na dálku holčičku, uvažovala jste o tom i Vy sama?
Shodou okolností jsem o tom uvažovala asi rok předtím, než začala Ordinace v růžové zahradě. Přivedl mne na tu myšlenku můj přítel, ale tehdy nebylo moc peněz, tak to vyšumělo. Asi bychom se nad tím měli doma znovu zamyslet.
Co vy a móda?
Já jsem pravá holčička, která má ráda módu a ráda se obléká. Většinou volím podle svého úsudku, co se ke mně hodí a v čem je mi dobře, ale když potřebuji něco slavnostnějšího nebo vyjímečného, ráda oslovím některého ze svých oblíbených módních návrhářů. Většinou jsou to zároveň mí přátelé, takže ví, v čem se nejlépe, žensky cítím.
A v čem se cítíte dobře?
Samozřejmě záleží na tom, kam zrovna jdu, nebo kde se pohybuji, ale ráda nosím jen džíny a obyčejný bílý nátělník, jindy jdu za holčičku a nosím korále a šatičky. Dost se stylově proměňuji, nikoli záměrně a cíleně, ale prostě podle nálady.
Z kytky mám vždycky ohromnou radost
Dostáváte květiny?
Miluji kytky a hrozně ráda je dostávám,ale i obdarovávám. Myslím, že každá žena je potěšena, když dostane od muže květinu. Prostě by chlapi měli nosit ženám květiny častěji, to by pak viděli, jak by jim ty ženy za to snesly modré z nebe. Je to s námi holkami vlastně jednoduché. Samozřejmě jde o to, že tou květinou dá člověk najevo myšlenku na onu milovanou osobu, a to je pak radost sama, ne? Takže chlapci a chlapi, noste dívkám, ženám častěji květiny, i kdyby to měly být fialky z louky. Uvidíte, že i tak zdánlivou maličkostí obrovsky potěšíte. Tak, a konec osvěty z oblasti flóry a fauny.
Když jsme u těch mužů – jak podle vás vypadá správný muž?
Správný muž? Mě ta vnější stránka nikdy příliš nezajímala, zajímalo mě, co je uvnitř. Potřebuji, aby to byl člověk, který si stojí za svým názorem. Potřebuji vedle sebe inteligentní, čestnou, rovnou bytost.
Měla jste nějakého vysněného idola?
Já jsem nikdy neměla vylepené plakáty mužských idolů. Ta povětšinou pubertální mánie mne nějak obešla.
Mám radost, když potkám lidi s úsměvem na rtech
Co Vám kromě květin udělá radost?
Každý den je vzácný a skládá se z maličkostí. Měli bychom si to víc uvědomovat. Radost mi udělá i to, když potkám někoho, kdo se usmívá.
Jak prožíváte postavy,které hrajete?
Já přijdu do divadla, vstoupím na jeviště s rolí, kterou hraji, a pak ji tam zase nechám. Odcházím už jista sama sebou, nejsem žádný schizofrenik. Ale někdo se svou rolí chodí delší dobu. Znám herce, kteří na jevišti umírají, a ještě dva dny potom s nimi nic není. Každý herec to má jinak a myslím, že to ani s určitostí a přesností nejde slovně vyjádřit a někomu to sdělit.
Jak odpočíváte?
Musím vypnout mozek, někde u knížky, bavit se s přáteli, s lidmi, které mám ráda, prožít s nimi volné chvíle. Potřebuji přírodu, vyjít ven a nadechnout se v lese klidného, čistého vzduchu. Ráda lyžuji, jezdím na ledovec do Alp., tam se dá sjezdovat jak v létě, tak v zimě. V létě tam můžete nechat lyže uprostřed kopce a jít pěšky až dolů.
Nazkoušet roli za 14 dní bylo zběsilé
Svou první velkou roli, Lízu v My Fair Lady, jste prý nastudovala za 14 dní...
Rolí Lízy Doolitlové jsem nastupovala do angažmá Městského divadla v Brně. Byla to zkouška a výzva od ředitele Stanislava Moši, který mě prostě hodil do řeky a řekl plav. Velmi na něm oceňuji, že mi věřil. Líza Doolitlová je obrovská role, stojí na ní celé představení. Vložit důvěru do nějaké studentky byla nesmírná odvaha. On mě ji nechal zaskočit na dva týdny a nezapochyboval ani na vteřinu.
Stal se Vám nějaký trapas?
První den, kdy jsem hrála Lízu, byla dvě přestavení, odpolední a večerní. V té hře se rozlévá šampaňské. Líza pije velmi rázně a vypije toho nejvíc ze všech. Myslela jsem, že je to něco perlivého, nějaká kašírka (něco jen naoko – pozn. red.), ale bylo to pravé šampaňské. Než jsem si to uvědomila, měla jsem v sobě asi tři skleničky, a to na totálně prázdný žaludek. Protože alkohol skoro nepiji, bylo to celkem rodeo.
Člověk by neměl přepínat své síly
Jak stíháte hrát zároveň v Praze a v Brně?
Tady v Brně hraji teď už jen přibližně 4 až 5 představení do měsíce, takže to není v současné době tak strašné. Bylo to horší, když jsem jich hrála třeba deset v Brně, pak ještě další, asi ve čtyřech různých divadlech v Praze, do toho točit seriál... Znamená to vzít auto a přejet do Brna, odehrát své představení, vrátit se zpátky. Člověk je potom unavený a někdy opravdu na pokraji fyzických sil. Říkám si, že takovou vyčerpanost už nesmím nikdy dopustit, protože fyzické síly nejsou bezedné. Teď už se ke svému tělu chovám pokorněji a občas i odpočívám.
S Jitkou Čvančarovou si povídala Jana (časopis IN!dívčí svět – prosinec 2007)
