O herectví ses zajímal už jako malý?
K herectví jsem se dostal náhodou. Chodil jsem do pěveckého sboru, který spadal pod základní uměleckou školu, pod kterou spadalo i divadlo. Jednou jsme tam dělali dramatickou hru se zpěvy O svaté Dorotě. Já jsem hrál Dorotku. Režírovala nás paní, která byla šéfkou amatérského divadla Radar. Často jsem s nimi spolupracoval, takže už mě pak znala a já se taky často do toho divadýlka chodil koukat... a tam jsem jednou uviděl krásnou holku, se kterou jsem nakonec tři roky chodil. Ta mě vlastně k divadlu přivedla a od té doby tam jsem.
K divadlu mě vlastně přivedla krásná holka…
V jakých jiných divadlech hraješ?
Ve Stavovském divadle a pak v divadle Ta Fantastika.
Jaké role jsou Ti nejbližší?
Asi nějaké extrémní! Důležité pro mě je, abych si dokázal představit, jak ta role bude asi vypadat. Musím pochopit, proč ta role vůbec ve hře je, jaký má význam.
Třeba v muzikálu Obraz Doryana Graye hraju transsexuála, což je velký extrém. A ve Stavovském divadle ve hře Duše, krajina širá jsem zamilovaný praporčík.
Musí to prostě být jasně vymezená role, nic mezi.
Ty teď hraješ v seriálu Letiště. Jaký vztah máš k létání?
Létání je výborný, nikdy jsem však moc nelítal. Ale let malým letadlem je úplně perfektní. Člověk neletí tak vysoko, aby se mu dělalo špatně a nic neviděl, takže mám přitom pořád kontakt se zemí a můžu si vychutnat obojí, jak zemi tak i vzduch.
Chtěl sis někdy udělat pilotský kurz?
Uvažoval jsem o tom, ale záleží na tom, jestli budu mít čas a hlavně i finance. Určitě by mě létání bavilo.
Lákal Tě někdy seskok padákem nebo podobné sporty?
Teď jsem nedávno skákal, byla to právě promoakce seriálu Letiště. Odvezli nás na letiště, kde jsme v tandemu skákali. Minutu jsme letěli volným pádem a pak se nám naštěstí:) otevřel padák. Sotva jsem dopadnul na zem, vykřikl jsem „jdeme znova”. Bylo to výborný. Zvlášť, když člověk vylétá nahoru a vidí, jak se země vzdaluje pořád víc až do čtyř kilometrů. Je fakt, že v té chvíli mě i napadalo, co to vlastně v té výšce tady dělám...
Je nejtěžší odhodlat se a skočit?
Ne, nejtěžší je vůbec odhodlat se přijet na to letiště, protože když se zavěsíš do tandemu, tak tě prostě ostatní stáhnou s sebou a nemáš na výběr.
Já měla vždycky pocit, že když třeba člověk slaňuje skálu, tak nejtěžší je ten moment, kdy se musím přehoupnout přes převis...
Jednou jsem lezl na skálu, byli jsme tam se školou. Měl jsem boty, které klouzaly. Na jednom místě na skále jsem věděl, že přes něj lézt nemůžu, ale je to jen o psychice. Když se člověk bojí, tak se mu stane něco spíš, než když nemá strach.
Máš třeba i ve svém životě místo, kdy si řekneš „ne, do toho nejdu”?
Tak třeba dneska ohledně jednoho zkoušení ve škole:)…ale jo, mám taková místa. Jsou to ale spíš jen takové chvilky, protože jsem hrozně roztěkaný.
Jsem perfekcionista, který se snaží, aby všechno vyšlo a všichni kolem byli spokojení.
Jak bys charakterizoval svou roli v seriálu Letiště? Má něco podobného s tvojí skutečnou osobností?
Něco diametrálně jinýho to není, ale jisté odlišnosti tam jsou. Klučina, kterého tam hraju, jde do všeho po hlavě, což tedy já taky, nabere si toho moc, což teda já taky, ale většinou to dokončí, ať už je ten konec jakýkoli. Já sice věci také dokončuju, ale on si z toho nikdy moc nedělá. Zatímco já jsem takový perfekcionalista, takže se snažím, aby všechno vyšlo, bylo to tak akorát, všichni byli spokojení, ale bohužel to vždycky nejde.
Jak bys srovnal svoje studia na gymnáziu a na DAMU?
No...když si to tak vezmu, tak na gymplu jsem vlastně vůbec nestudoval:). Nikdy jsem se moc neučil – tak, že bych si doma sednul a drtil se něco nazpaměť. Mám totiž sklon dělat často různé činnosti. Takže na maturitu jsem se učil až o svaťáku. Na střední škole mi to pořád tak nějak vycházelo a neměl jsem až tak špatné známky. A na DAMU je to o něčem jiném. Na gymplu jsou totiž hlavní vědomosti a jako doplněk zkušenosti, kdežto na DAMU je to hlavně o zkušenostech, ať už životních nebo jiných, ze kterých se pak dá čerpat. A jako doplněk fungují vědomosti. A to je právě to, co mě baví.
Mě třeba nikdy nebavilo čtení, ale rodiče mě do něj dost nutili, zvlášť tatínek. Skrz věci, které mě baví, jsem se dostal právě i ke čtení.
Přemýšlel jsi o tom, co bys dělal, kdyby ses nedostal na DAMU?
Takovou variantu jsem si nepřipouštěl. Jelikož jsou tu ještě talentové zkoušky, které jsou dřív a těmi jsem prošel, tak jsem se už pak o nic nezajímal. Stejně tak jsem se dostal i na muzikálové herectví na konzervatoři v Praze. Ale nakonec jsem si podával ještě jednu přihlášku na jazyky, norštinu a francouzštinu.
Proč zrovna tyhle jazyky?
Francouzština je nádherná a zpěvná. A v Norsku jsem byl dvakrát čtrnáct dní. Je to nádherná země a když se člověk naučí norštinu, může dělat třeba velvyslance, vydělávat spoustu peněz a koupat se v šampaňskym...Né, to si dělám legraci :).
Dokážeš už teď říct, co ti herectví dává?
Já jsem hroznej exhibicionista, takže mi dává to potěšení předvádět se :).
Ale každopádně ve mně je takový tlak, který mě dohání k tomu, abych šel dál a dál a bral si toho víc a víc.
Třeba když vidím jiná představení, mám pocit, že bych teď na tom jevišti měl stát já, protože to, co tam předváděli je hrozně krásný. A působí to na mě hrozně hezky.
Divadlo je o zdůraznění obyčejného života, jeho krizových situací. A když to všechno člověk vidí na vlastní oči okolo sebe, musí ho to nějak ovlivnit.
Jaké máš plány a cíle do budoucna?
Být spokojený...,to třeba spočívá v tom, že budu zamilovanej, budu mít práci, děti...a bude nám všem dobře...
A jsi teď spokojenej a zamilovanej?
Jo, jsem.
Důležité je uvědomění si sebe přirozeně. Každý jsme originál.
Co myslíš, že je pro lidi v tvém věku dobré dělat, čeho je třeba, aby dosáhli?
Nevím, jestli by měli něčeho dosáhnout, ale asi by se měli snažit, aby nějakou přirozenou cestou došli určitého uvědomění. Aby se nad nějakou věcí dokázali zamyslet sami a vytvořit si vlastní názory. Samozřejmě i já potřebuju ještě teď slyšet dost názory druhých. A divadlo také je o názorech druhých.
A ještě je důležité aby to uvědomění v sebe samotného bylo přirozené. Každý jsme originál.
S Vojtou Dykem si povídala Verča (časopis IN!dívčí svět - leden 2007)
