Filmoví diváci si tě spojují hlavně s postavou Lotranda z pohádky Lotrando a Zubejda. Jak ses k takové roli dostal a co ti přineslo natáčení?
Cesta k roli Lotranda byla trochu delší… Hrál jsem ve spoustě filmů pro děti, ale někdy v patnácti letech jsem pochopil, že už na to nestačím. Byl to okamžik, kdy člověk přestane hrát dětskou přirozeností a začne nad tím přemýšlet, začne hrát rozumem. Měl jsem v sobě pocit nepřirozena, tak jsem se na herectví úplně vykašlal a začal jsem studovat režii na FAMU. Když mi můj učitel režisér Karel Smyczek nabídl roli Lotranda, nebylo už herectví mou profesí, a tedy jsem to nemusel brát tak odpovědně. Dá se říct, že jsem si hrál s herectvím. Je to samozřejmě velká role. Dodneška na mě na ulici pokřikujou: „Lotrando, kde máš Zubejdu?”
Byl jsem přesně typ pro filmaře, měl jsem pihy, velký uši a modrá kukadla…
Jak ses k herectví dostal?
Asistenti režie obcházeli pražské školy a hledali vhodné adepty pro dětské role. Objevili mě tedy náhodou – ve škole. Když jsem byl malej, tak jsem byl strašně hezkej kluk. To už teď nejsem (smích). Byl jsem přesně typ pro filmaře: měl jsem pihy, velký uši, modrý kukadla, a ještě myslím, že se mi tou dětskou přirozeností hrálo dobře. Potom už jsem šel z filmu do filmu. Asistenti si mě totiž předávali. Pamatuju si, že jsem v roce 1986 začal točit v březnu a skončil jsem v lednu příštího roku. Měl jsem za rok i pět šest filmů. Bylo to dost těžké, protože se točilo dvanáct až čtrnáct hodin denně, já přišel domů úplně ztrhaný a do toho jsem se musel doučovat matematiku a fyziku.
Pověz nám ještě něco o svém dětství...vzpomínáš na ně rád? Jaký jsi měl vztah ke škole, k holkám....?
No jo, holky. Když jsem byl malý, chtěl jsem být knězem a holky můžou za to, že jsem režisér a nejsem třeba arcibiskup (smích). Můj vztah ke škole byl vždy limitovaný „filmařinou”. Vyrůstal a dospíval jsem na place mezi Hrušínským, Janou Hlaváčovou a Troškou…to byla pro mě ta pravá škola. Na gymnáziu mě předměty jako chemie nebo fyzika jen zdržovaly. Vždycky jsem si to nadrtil do hlavy, ale dnes už mi všechny ty paraboly, hyperboly, rovnice a trojčlenky splývají do jedné velké neznámé množiny. Každý má ale jinou cestu. Někoho zase možná zdržuje literatura nebo výtvarné umění.
Můžeš nám přiblížit povolání herce? Co prožívá herec při natáčení a o co se musí snažit....?
Já se moc nepovažuju za herce, takže to můžu přiblížit jen zpovzdálí. Ve filmu se snažíme o co největší opravdovost. Pracujeme s vypjatými city a emocemi. Vždy se musím ptát: Jak ta postava bude reagovat a co asi prožívá? Zranilo by ji tohleto, zamiluje se do tohohle, nebo ještě hned ne? Když pláče, jak moc je smutná? Vycházíme ze skutečných osobních prožitků. To není vždy jednoduché a přináší to někdy problémy i v osobním životě. Naopak to však taky může vést k větší schopnosti vcítění se do druhých.
Talent režiséra je umět odhadnout talenty těch ostatních.
Ty ses nakonec rozhodl pro dráhu režiséra. Co všechno vlastně dělá takový režisér?
Talent režiséra je umět odhadnout talenty těch ostatních. Umět jako hodinář spojit dohromady jedno talentovaný kolečko s druhým, aby to fungovalo. Když se to povede, vznikne krásný orloj, který potom lidé obdivují. Samozřejmě každý člověk je talentovaný jinak. Stmelit to dohromady je na režii to nejhezčí, ale taky nejtěžší.
Kdo je tvým vzorem?
Vzorů jsem potkal strašně moc. Od každého mám kousek. Kousek od Kachyni, kousek od Vláčila, od Jireše, od Zdeňka Syrového… (režiséři - pozn. redakce), ale že bych si stanovil vzor a řekl bych, že chci dělat filmy přesně jako on, to zase ne.
Který film (z těch v poslední době natočených) bys nám doporučil?
No ten svůj samozřejmě (smích), Anděl Páně. To je tak trochu komediální pohádka, ale zároveň je postavena na hlubokých křesťanských tématech. Je o odpuštění a o schopnosti obětovat sebe sama pro štěstí někoho jiného. Vystupuje zde anděl Petronel, který naštve v nebi Pána Boha a ten ho pošle na zem, aby se naučil, že není tak jednoduché žít na světě bez hříchu. Musel jsem jako režisér vymyslet hmatatelné nebe, což bylo strašně těžké. Každý má o nebi jinou představu. Vycházel jsem tedy z toho, že je to místo, kde nám musí být dobře. Nakonec mě napadla atmosféra Starého bělidla. Chalupa, pec, kde se peče chleba, tlustá peřina…Nebeská brána připomíná vrata venkovského statku.
Na čem teď pracuješ a co máš v nejbližší době v plánu?
Už dva roky se chystám na filmové zpracování románu od Miloše Urbana Sedmikostelí. To je tak trochu horor, odehrávající se v Praze. Ale to je běh na dlouhou trať…
Důležité je, aby měl člověk čisté svědomí.
Čeho bys chtěl v životě dosáhnout?
Neprožít život zbytečně. Být někde důležitý, ne ve smyslu mít vysokou funkci, ale být důležitý pro někoho! Pomáhat lidem a sloužit Pánu Bohu. Důležité je dosáhnout toho, aby člověk umíral co s nejčistším svědomím.
Veřejně se hlásíš ke svému křesťanskému vyznání. Jak ovlivňuje víra tvůj život?
Nedokážu si představit, jaké by to bylo, kdybych nebyl věřící. Víra mi dává tolik jistot! Zvláště když jde do tuhého, pociťuju, že mám pevnou půdu pod nohama, že mám o co se opřít, kde se odrazit, kam se schovat, kde se vyplakat, kam si jít postěžovat, kam jít poprosit… Ten, kdo v Boha nevěří si myslí, že je pán tohoto světa a podle toho se taky chová. Mám rád humor a myslím si, že je pro nás křesťany strašně důležitý. Je třeba umět si udělat legraci i sám ze sebe. Pán Bůh má legraci určitě taky moc rád.
S Jiřím Strachem si povídala Vendula Rábová (časopis IN!dívčí svět - leden 2006)
Jiří Strach (1973) – herec a režisér.
Ve druhé třídě si ho všimla jedna režisérka a vybrala ho do svého filmu. Tak začala jeho filmová kariéra. Jako dítě hrál ve filmech jako Smrt krásných srnců, Veronika, Páni Edisoni, Cesta na jihozápad… Na gymnáziu se rozhodl pro dráhu režiséra, ale herectví se přesto nevyhýbá. Kdo by neznal pohádku Lotrando a Zubejda nebo televizní seriál Bylo nás pět? Studia na pražské FAMU ukončil roku 1999 a dnes již má na kontě hezkou řádku filmů jako režisér. Uveďme alespoň některé: Na zámku, Vůně vanilky, Vyvraždění rodiny Greenů, Povodeň, a nejnovějším počinem je filmová pohádka Anděl Páně. Kromě klasické režie se věnuje také dabingu (režie české verze filmů Planeta pokladů, Hledá se Nemo, Úžasňákovi…).
