Ve vztahu s rodiči je nejdůležitější důvěra
Vy jste bydleli s rodiči v Chrastu u Chrudimi. Je to výhoda vyrůstat na malém městě?
To já nemůžu posoudit, protože jsem z malého města, tak nevím, jak vypadá vyrůstání ve velkoměstě:). Pro mě bylo bezvadný, že jsme trávili celý dny venku a já navíc sportem. Za barákem jsme měli rybník na bruslení, fotbalový stadion. My byli s kámošema furt venku. Když jsem pak přišel do Prahy studovat na DAMU, byla to extrémní změna. Ve všem.
Máte sourozence?
O tři roky starší sestru.
Jak jste spolu vycházeli?
Nic zvlášť hrozného se mezi námi nedělo. Hádat se je normální. Pokud si neděláte nějaké děsivé naschvály, které tomu druhému opravdu ublíží, nebo ho neponižujete před druhejma. Hodně záleží na tom, jak se bydlí. My se ségrou nejdřív neměli svůj pokoj a spali jsme v obýváku. Do mých třinácti jsme měli společný pokoj a pak dostala ségra vlastní. Na tom se taky brousí charaktery. Je rozdíl, jestli si můžu zalézt do svého pokoje, a nebo se musím tolerovat s někým v jedné místnosti.
Jak to bylo s rodiči?
My měli poměrně přísnou výchovu. Museli jsme hodně poslouchat a měli jsme rozdělené domácí povinnosti. Já měl na starosti luxování a střídali jsme se v utírání nádobí. Pomáhal jsem tátovi, bavilo mě sekání dříví, práce na zahradě, skládal jsem uhlí, v zimě uklízel chodník. A je to v pořádku. Dneska už to děcka neznaj.
Vy máte syna, že? Jak starého?
Matěje, má 10 let …a čtyřletou dcerku.
A co ten má za povinnosti?
No měl by mít, ale neplní si je:)!
Čeho jste si cenil na vlastní výchově a používáte něco z ní na svých dětech?
No, ono se to vlastně nedá srovnávat. My byli vychovávaný v úplně jiný době. Doma si lidi říkali pravdu, jen když hodně nahlas hrála televize, aby je někdo neudal. Někdo byl statečnější, tak víc vzdoroval režimu, jiný ne. Lidi vlastně žili v jakési izolaci a upínali se tím pádem víc na rodinu, takže my jsme spolu hodně jezdili na výlety. Ale podvědomě se žilo ve strachu.
Člověk se tím pádem snaží, aby jeho děti nezažívaly nic špatného a udělat jim hezčí dětství, než měl sám, a stává se tak tolerantnější a taky nedůsledný…:)
Nejdůležitější na vztahu mezi rodiči a dětmi je pro mě důvěra. Oboustranná! Myslím, že děti nemusí vracet rodičům jejich péči a starost jen tím, že umejou nádobí, ale taky tím, že jim důvěřují.
Rád bych, aby se moje děti v životě hodně naučily. Já jsem moc školu nemusel a teď vidím, že mi to schází ve všech směrech. Říkám synovi, který to má po mně :), ať se naučí co nejvíc teď, že po třicítce to nedožene.
Některé role člověka ovlivní
Vědomosti můžou člověku hodně pomoct v extrémní situaci. Lidé, kteří byli za komunistů zavření, říkají, že jim to, co znali, zachránilo rozum. Opakovali nebo skládali básně, navzájem se vyučovali, třeba cizí jazyky, filozofii, náboženství. Vy jste hrál vězně v seriálu Zdivočelá země. Zasáhlo vás to nějak?
Na mě to mělo hroznej vliv. O tom, co je komunizmus, jsem měl dost jasnou představu už předtím, ale samozřejmě jsem netušil, jaký metody komunisti měli (a mají dodnes), co všechno se dělo kolem těch zavřených lidí, jakým způsobem ničili schopný, moudrý a vzdělaný lidi. Na komunizmu je zrůdný, že vraždí, ponižuje a vyhazuje z vlasti lidi, kteří by mohli být výkvět národa.
Vy jste politické vězně poznal osobně?
Ano, mnoho z nich! Četl jsem jejich knížky a o to víc jsem naštvaný, když slyším, co ti komunisti dneska říkají. Je třeba mladým připomínat, jak to opravdu bylo. Proto jsem vděčný za Zdivočelou zemi.
Žil jste nějakou chvilku v Americe. Co se Vám tam líbilo?
Přístup k životu. Tady každý myslí, že svoboda je dělat si, co chci, ale tam je jasný, že demokracie závisí na dodržování hodnot.
Líbí se mi i to, že Američané se chtějí bavit a umí to. Tam, když lidi přijdou na sport, divadlo nebo nějakou show, tak jsou hraví a vstřícný. To tady chybí. Uvolnění, chuť stát se součástí nějaké hry. Lidi přijdou do divadla a bojí se zábavy, mají strach, že je někdo třeba vytáhne na jeviště. Pořád jsme zakřiknutí, stydliví a bojácní.
Neříkejte, že jako Ozzák nemáte na ulici nouzi o neznámé a přítulné kamarády, kteří Vás zvou na panáka!
To je něco jinýho, s tím se dá dobře vyrovnat. Musí na to být člověk připravený a udělat si k tomu nějaký vztah ( nebo nikam nechodit :)). Nehorší je nebavit se nimi. Odezva na Ozzáka je naprosto skvělá a je to vždycky sranda. Mně se ta Ozzákova figura moc líbí, že je takovej pozitivní „jouda” a kámoš všech. Lidi mě dneska zdraví třema prstama (typický Ozzákův pozdrav, abyste věděly:)) a je to milý, protože jsem to nečekal a baví mě to!
Máte nějakou profesionální úchylku?
No jo:)! Ve filmech okamžitě vidím drobné chyby. Zrovna včera manželka koukala na nějaký romantický film a tam měl herec náušnici chvíli v pravém a chvíli v levém uchu. Toho si hned všimnu. Asi proto, že jsem sám zvyklý při natáčení sledovat, aby se mi to nestalo.
Chvíle v kostele je potřebná
Vy jste se prý jako dospělý přiblížil víře…
Já jsem se k víře nepřiblížil, mě byla blízká odmalička. S babičkou jsme chodili do kostela, třeba ne každou neděli, ale na Vánoce a Velikonoce to bylo běžný. V 8. třídě jsem se připravoval na křest a chodil na katechizmus. Jenže tehdy jsem se chystal taky na gympl a rodinná rada rozhodla, že by to mohl být problém a že křest necháme být. Nechal jsem se pokřtít až v 23 letech. Jirka Lábus mě tehdy seznámil s knězem Lojzíkem Kánským, který se stal naším rodinným přítelem. Pokřtil mě i mé děti a oddával nás. Každý rok jsem na Vánoce v kostele četl z Bible.
Co je důležité na víře? Jak pomáhá v tom „extrémním” prostředí, kde žijete?
Dneska je extrémní prostředí všude, od chvíle, co člověk ráno vstane. Svět na vás chrlí informace a nejrůznější požadavky. Proto je ta chvíle v kostele ohromně potřebná. Člověk má možnost se v modlitbě a bez vnějších ruchů zamyslet sám nad sebou. Přemýšlet o sobě je pro každého důležité. Protože z toho, myslím si, se odvíjí všechno ostatní, a to, na co přijde, pak může vtělit do života:). U mě všechno vlastně začalo tím, že jsem začal přemýšlet, proč se mi v životě staly některé věci a jestli si za ně můžu sám. Někdy přijdu na to, že jsem třeba něco provedl, a za to dostávám teď „pohlavek”, a to může být cesta k polepšení anebo alespoň k neopakování chyby.
Jak by měla vypadat správná holka? Jak by mohla vypadat Vaše dcera až vyroste?
Měla by si vážit sama sebe a nedělat ptákoviny, aby se jednou ráno neprobudila a nebrečela nad sebou. Měla by znát svoje plusy a nesnažit se hledat vzory v nějakejch modlách. Je hezký mít vzor, ale nesnažit se bejt někým jiným. Nedostatky se dají změnit. Být modelkou je prima, ale řekněme si upřímně, stát se jen krasavicí je k ničemu.
A správnej kluk?
Ten se chová k holkám slušně, a když se mu nějaká líbí, má to dát úplně normálně najevo. Oni se totiž kluci holek docela bojí, protože zvlášť kolem patnácti mají holky, přiznejme si to, trochu náskok. Ale nikdy nikdo nezískal nic poukazováním na nedostatky druhýho nebo posměchem a ponižováním. Správní kluci se musí chovat slušně.
Za čas, který si pro IN! Martin udělal, a důvěru, se kterou nám na dost osobní otázky odpovídal, děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - prázdninový speciál 2009)
