Jak se cítíte, když o sobě čtete v časopisech?
Je to zvláštní. Člověk zjistí, že není mnoho dobrých novinářů. Stane se mi, že něco řeknu, nějak to myslím, a nakonec je to napsané tak, že to v kontextu vyznívá úplně opačně.
Některé rozhovory jsem ani neudělal, je vidět, že jsou spatlané z toho, co je na internetu.
Největší „křivdy” jsou, když mě v článku jakoby citují. Dají tam přímou řeč v uvozovkách a napíšou něco, co já bych z úst nikdy nevypustil. Stalo se mi, že jsem po jedné premiéře filmu rychle odešel, abych nemusel odpovídat na dotazy, protože se mi ten film nelíbil. Stejně druhý den vyšlo, jak jsem z něj nadšený. Že se o mně píšou lži, vem čert, ale když jde o citaci, tak si myslím, že aspoň tam by to mohlo být trochu po pravdě.
V té souvislosti mě pak potěší, když dostanu ke korektuře rozhovor, který je tak dobrý, že vyjádří přesně to, jak jsem to měl na mysli.
Jak se vyrovnáváte s křivdou?
Články nechme být, to jsou malichernosti. Jinak mně vlastně nikdo nekřivdí. Stane se, že někdo zareaguje nepřiměřeně, ale když si pak uvědomím, v jaké situaci se nachází, tak si řeknu, „no jo, on měl špatný den, nebo se tak chová, protože se mu cosi stalo”. Je lepší se snažit toho druhého pochopit. Líp se to říká, než se to udělá, ale myslím, že pochopení je daleko lepší recept, než se pak nějak srovnávat s ublížením. Lepší je mu předejít.
Máte sourozence?
Mám sestru, která je o pět let starší a je mentálně postižená.
Bylo to náročné dětství?
Nikdy bych neřekl, že pro mě bylo těžké s ní vyrůstat. Já jsem se do toho narodil a beru to normálně. V dětství jsem samozřejmě nedokázal pochopit, že když já jsem menší a umím počítat, proč to neumí ona. Měl jsem tendenci jí to učit a nějak to do ní dostat :), než jsem pochopil, že některé věci prostě nejdou.
Pro mě to byl do života dar. Člověk si utříbí hodnoty, co je a co není důležité. Troufám si říct, že já z toho jejího postižení – zní to blbě – profituju. Samozřejmě, že bych si přál, aby některé věci s ní spojené byly jinak, ale v našich možnostech je málo. Jsem rád za to, jaká je. Je to moje milovaná sestra, beru to jako fakt a víc není co řešit.
Já díky ní vyrůstal skoro jako jedináček. I když se o mě mamka bála o něco víc, nemůžu říct, že by mě to nějak ve zlém poznamenalo. Dostával jsem od rodičů maximum citu a péče, které se snažili mezi nás dva rovnoměrně rozdělit.
Nikdy jsem neměl pocit, že ségra je nějakou překážkou nebo závazkem, který by mě měl tížit. Samozřejmě, závazek je to v tom smyslu, že jsem její bratr a vím, že jednou se o ni budu starat já. Jednou bude žít se mnou, nebo s námi, prostě s mojí rodinou.
Když se o Vás maminka bála, co říkala na Vaše adrenalinové sporty?
Adrenalin – to je takové vděčné téma, o tom každý rád píše, ale v zásadě to tak není. Já rád jezdím na motorce nebo lezu na skály, ale dělám to proto, že mě to baví a ne proto, abych si vyplavil adrenalin. Nerad bych, aby to vypadalo, že dělám kdovíco šíleného a že miluju ten pocit rizika. Sebeadrenalinovější sport dělám velmi zodpovědně.
Pohyb a sport potřebuju, jsem pak šťastný. Když nic nedělám, tak jsem rozmrzelý a zpruzelý. Dnes jsem vstával v pět ráno, jel na hokejový trénink a večer jdeme ještě lézt. Jenže já hrozně rád vstanu v pět ráno, když mám před sebou takhle hezky naplněný den. Všechno pak odsejpá tak, jak má.
Někdy vstávám brzo i kvůli natáčení seriálu. Lidi si myslí, že herci mají pohodičku, dojdou si do divadla na desátou ráno, ale on tam člověk většinou jde už z nějakého natáčení.
Dny, kdy nemám co dělat a jsem v Praze, mi připadají promarněný. Nebaví mě chodit do kavárny nebo do kina, to je takové hledání výplně. Na venkově si odpočinu. Když jsem tam, klidně proležím čas na trávě nebo ho strávím procházkou se psem…
Jakého máte psa?
„Já vám ho ukážu a vy ho pak můžete holkám popsat.:)”
Filip vytahuje mobil a na displeji je vidět ukázkový voříšek. Bílo-rezavý s delšími chlupy, asi 50 cm v kohoutku a optimistickým pohledem na svět, jako má jeho pán :).
Vy jste vystudoval konzervatoř a pak hned hrál v Národním divadle!
Bylo to krásné! Národní byla má první profesionální inscenace. Měl jsem šatnu s panem Lukavským, o kterém jsme se ve škole učili, a najednou s ním sedím v šatně a můžu si s ním povídat! Po premiéře člověk dostane kytici s trikolórou. Je to úžasný zážitek. Ale měl jsem tam pidiroli. Na to úžasné představení, tu zásadní roli, pořád ještě čekám a doufám, že mě jednou potká.
Divadlo nebo film?
Obojí. Rád bych, kdyby šlo obojí. Film mě baví, protože jde pokaždé o něco jiného. Také není zanedbatelné, že mě film a televize vlastně živí. Divadlo bych ale nechtěl zatlačovat do pozadí. Tam je ten pravý kumšt. Jenže zatím jsem dostal víc filmových šancí.
Co je pro Vás v životě důležité?
Zdraví. Ono je to klišé, ale když máte všechno a k tomu nesnesitelné bolesti nebo zítra umřete, tak je to nanic, že jo? Důležité je pro mě štěstí, vzájemná laskavost, empatie, láska a rodina. Práce, která člověka naplňuje a baví ho. Pak je člověk spokojený a může být na druhé milý a zároveň nemá finanční starosti, takže může žít bez obavy, co zítra bude mít k obědu. Bez každého z těch článků je život složitější.
Kdo Vás nejvíc v životě ovlivnil?
Každý, s kým jsem se potkal. I ten, co by mi chtěl nějak negativně zasáhnout do života, mě nemusí ovlivnit ve zlém. Důležité je, jak to přijmu.
Vážím si rodičů za to, jak zvládají péči o ségru, protože to často nejsou jednoduché situace a jejich život je tím zásadně poznamenaný. Můžu jim absolutně důvěřovat. Mají mě rádi a dávají mi to najevo. Nikdy mě nezradili a nenesu si žádnou křivdu z dětství. To bych rád, aby se mi v životě taky jednou podařilo. Maminka dělala dlouho v dětském domově, takže vím, že život může vypadat všelijak.
Máte nějaké „poselství světu”? :)
Hrozně rád vzpomínám na jednu událost. Obědval jsem ve Slavii a přišly tam tři cizinky, asi maminka s dcerami. A ta jedna byla strašně smutná, úplně tím přitáhla moji pozornost. Ty dvě se bavily a ona jen smutně seděla. Nedalo mi to a nechal jsem jí poslat skleničku šampaňského s jahodou. Číšník jí řekl, kdo to poslal, a já jsem jen na dálku ukázal, aby se usmála. A ona se usmála. Ne, že musela, ale bylo z toho cítit, že jsem jí udělal radost. Pak jsem hned utekl, abych to nezkazil.
Člověk touží znovu takovou situaci zažít, ale ona se nedá naprogramovat. Tak se snažím být aspoň milý na druhé, i když se mi nechce nebo nemám důvod.
A „poselství”?:) Docela obyčejně bych si přál, aby na sebe lidi byli hodní, usmívali se na sebe, i když nemusí. A udělali něco pro ostatní, byť by to bylo jen hloupé třídění odpadu. Byl bych třeba rád, až si tohle někdo přečte, aby si řekl, že to zkusí.
Minidotazníček
Hudba - Poslouchám všechno od klasiky přes pop až po jazz. Jediné, co mě nebaví, je house, techno a dechovka.
Jídlo - Nemám rád masitá jídla. Nejsem vegetarián, ale mám ty chutě. Miluju sýry, tofu…
Barvy - Všechny možné – modrá, hnědá, oranžová.
Filmy – Rain Man, Forrest Gump. Miluju Top Gun, ve kterém hraje pilota Tom Cruise. Chtěl jsem být jako on.
Helena (časopis IN! dívčí svět - březen 2011)
