Chtěla jsi už od dětství být herečkou?
Nějak jsem neuvažovala o tom, čím bych chtěla být. Možná letuškou, abych se podívala do cizích krajin, možná zpěvačkou... To jsou takové ty holčičí sny.
Jedno představení, ve kterém jsi hrála sama, napsala a režírovala tvá sestra Tereza.
Jaké to bylo nechat se komandovat sestrou?
Dobrodružné. V tu dobu jsme spolu bydlely v jednom bytě, takže to bylo dost intenzivní. Samozřejmě přicházely těžké chvíle, ale naštěstí jsme zvyklé spolu mluvit dost otevřeně, takže se nám dařilo černé mraky vždy včas zahnat. Měly jsme možnost se více poznat i z jiných stránek.
Často hraješ v alternativních divadlech, proč?
Protože mě baví objevovat nové možnosti divadla.
Zatím jsi hrála jen v jednom filmu. Nechceš udělat i nějaký filmový projekt?
Teď už ve dvou. V lednu jsme měli premiéru filmu Úřední hodiny. Šlo také o spolupráci se studenty FAMU. Film mě samozřejmě zajímá, ale není snadné se k němu dostat. Tak třeba časem.
Ve výběru rolí mám hranice, za které nejdu.
Máš nějaké zásady ve výběru rolí, které bys nikdy neporušila?
Protože jsem na volné noze, mohu si vybírat, do jakého projektu půjdu nebo nepůjdu. Nikdo mě nenutí. Zatím jsem o zásadách nemusela moc přemýšlet, naštěstí sem nebyla postavena před takové rozhodnutí. Ale jistě mám mantinely, za které nejdu. Například jsem dostala nabídku hrát ve hře jednoho ruského dramatika. Námět byl velmi zajímavý, ale autor šel hodně na hranu v mezilidských vztazích. Postavy ve hře vzpomínaly na traumatické zážitky ze svého života a o všem mluvily velmi otevřeně. Sama jsem si nedokázala představit, že bych několik měsíců zkoušení nosila takové myšlenky v hlavě, že bych s nimi musela žít. Nakonec se projekt nerealizoval, takže jsem své rozhodnutí nemusela nikomu sdělovat, ale byla jsem rozhodnutá odmítnout.
Vědí Tví kolegové, že jsi věřící?
Většina ano. Já to netajím. Je to dost podstatná součást mého života, a tak pokud se chci s někým víc seznámit, dříve či později na to přijde řeč. A když to někoho zajímá, bavíme se o víře víc, pokud ne, tak se o ní nebavíme. Je to dost jednoduché.
Myslíš, že se dá předávat víra prostřednictvím rolí, které hraješ?
To je také jedna z věcí, proč se věnuji alternativnímu divadlu. Snažím se hledat témata, která mají určitý přesah.
Moderovala jsi setkání se Svatým otcem v Kolíně nad Rýnem. Jak to tam na tebe působilo?
Byla jsem moc ráda, že jsem se zúčastnila, i když to bylo dost náročné. Musím také přiznat, že jsem byla velmi mile překvapena celou organizací českého centra. Vše šlapalo jak na drátku, i když vím, jak náročné to pro všechny organizátory bylo.
Nebylo ti líto, že tam nemůžeš být jako „obyčejný” účastník, ale že dál musíš dělat svou práci?
Musím se přiznat, že kdybych nebyla v režijním týmu, asi bych se do Kolína nevypravila. Velkým akcím se spíš vyhýbám. Takže došlo k ideální konstelaci :-).
Obohatila tě nějak tato akce?
Nemohu říci konkrétní příklad, ale probíhalo to v určité etapě mého života a samozřejmě tam má svoje nezaměnitelné místo. Setkání v Kolíně pro mě není jen těch pár dní, kdy probíhalo. Byl to skoro rok příprav. Každý měsíc o víkendu jsem se scházela s režijní skupinkou a pak v létě o prázdninách jsme měli týdenní soustředění. Musím říci, že jsme se v režijní skupince sešli v dost rozmanitém složení – co se týče věkového rozpětí, profesních i osobních zkušeností. Nebylo to vždy jednoduché, ale nakonec jsme se dost stmelili a hodně se podporovali. Moc si vážím této spolupráce.
Pokaždé, když volám někomu neznámému, jsem nervózní.
Nemíváš někdy trému?
Na divadle ne, ale v životě ano. Třeba nerada telefonuji. Pokaždé, když volám někomu neznámému, jsem nervózní :-).
Jak se na divadelní roli připravuješ?
Je to hodně individuální. Některá moje představení jsou pohybová beze slov, jiná zase vokální, jindy jde o práci s textem. Takže vždy záleží na té které inscenaci.
Máš nějakou humornou historku z představení?
No, teď mě napadla jedna, ale zrovna moc humorná není. Hráli jsme představení Vzducholoď na Lodi Tajemství bratří Formanů. Uprostřed jeviště byl poklop a pod ním asi dvoumetrová hloubka. Jeden kolega zapomněl poklop zavřít, a když jsem couvala, zapadla jsem tam, lokty jsem se zachytila okraje otvoru a strašně si narazila záda. Andělíčci mi létali kolem hlavy, ale rychle jsem vylezla a hrála dál. Ostatní si mysleli, že jsem si vymyslela nějaký kaskadérský kousek pro pobavení, a já zatím nevěděla, jestli se vůbec budu hýbat. Teď už se tomu usmívám :-).
Co tě ještě kromě divadla baví?
Strašně ráda jezdím na výlety!
Máš nějaký cíl, kterého bys chtěla v životě dosáhnout?
Je jedna věc, o kterou stále prosím: Abych v životě byla tam, kde mám být. Abych byla schopná s pokorou přijmout Boží záměr. Abych naplnila svůj úkol.
Co nebo kdo je nejdůležitější ve Tvém životě?
Samozřejmě víra, ale musím přiznat, že ne vždy tomu tak bylo. Musela jsem si ji sama v sobě dost vybojovat a obhájit. Teď už si bez ní život nedokážu představit. Ztratil by smysl.
S Annou si povídala Anežka (časopis IN!dívčí svět - březen 2007)
