Setkal jsem se s Kristem, a to jsem si nemohl nechat pro sebe
P. Jan Barborka
Otče, jaká byla Vaše cesta ke kněžství?
Vyučil jsem se cukrářem a dodělával maturitu. Pak jsem se chytil nechvalně proslulého spolužáka Zdeňka, který mi nabídl marihuanu. Od té doby to šlo se mnou od deseti k pěti. Ve škole mi učitelé domlouvali, ale já jsem se jim smál do očí; bylo mi všechno jedno. V tomhle „kamarádství” jsem zašel až tak daleko, že jsem Zdeňkovi zašel do lékárny i pro injekční jehly. Téměř tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Jednoho dne mi Zdeněk ve škole pod lavicí poslal zmačkaný kus papíru, na kterém stálo asi toto: „Byli jsme na diskotéce a jeden kluk nás naučil píchat si pervitin, pak jsme si ho začali píchat sami a když jsme potřebovali peníze na novou dávku, něco jsme ukradli. Teď nás honí policie a já nevím, co mám dělat, asi se zabiju.” To mnou otřáslo. Ten den jsme s přáteli odjížděli do Diecézního centra života mládeže Vesmír v Orlických horách. Vnitřně jsem cítil, že mám svou zkušenost s drogami říci ostatním. Tamní kněz mi při společném programu dal slovo a já vyprávěl, co se stalo. Potom jsem odešel na pokoj, kde jsem spal a Ježíš mě zasáhl svou láskou, docela jako sv. Pavla. Srdce se mi rozbušilo, tep zdvojnásobil a z očí se mi vyhrnuly slzy lítosti nad mým dosavadním životem. Bylo mi tehdy 17 let. Stále jsem potom chodil a říkal, že všechno, co jsem dosud v životě dělal, byla marnost. Setkal jsem se s Kristem, a to jsem si nemohl nechat pro sebe. Pak jsem viděl v televizi, jak moc trpí děti v Africe a rozhodl jsem se, že se stanu misionářem v Africe. Tahle myšlenka se mi občas vrací, možná, že se někdy stane skutečností…
Máte nějaké kněžské vzory?
Mám několik kněžských vzorů. Jeden kněz je mi například vzorem v tom, že pro něj je na prvním místě láska k Bohu, u jiného se mi líbí, jak pracuje s mládeží nebo jaké má osobní kvality.
Z čeho jako kněz máte radost?
Největší radost mám, že s kněžími žijeme podle evangelia. To přitahuje mladé lidi z okolí, kteří přicházejí, a my je pak připravujeme na křest. O Velikonocích budou dva z nich pokřtěni.
Co děláte, když nejste v kostele či ve škole?
Při svěcení jsem před Bohem slíbil, že se budu modlit, žít v celibátu a žít v jednotě se svým biskupem. To se také snažím každý den uskutečňovat.
Na faře jsme dva kněží a máme rozdělené úkoly, od vaření, praní a uklízení až po přípravu na svátosti, hlavně křest.
Také jsem dostal od biskupa speciální úkol kaplana pro mládež. Navštěvuji „spolča” a povzbuzuji je, aby se rádi scházeli a upevňovali kamarádství s Bohem a mezi sebou navzájem.
Pane, jestliže chceš, tak budu
P. Pavel Mayer OP
Mohl byste stručně představit sebe a svou řeholní službu?
Jsem z Boží milosti bratr dominikán (23 let) a kněz Kristův (17 let). Obojí vnímám jako Boží povolání – nesmírný a nezasloužený dar. Měl jsem to oproti jiným jednoduché. Pán mne povolal tak jasně, že nebylo co řešit. Nejdříve přišlo zavolání ke kněžství. Brzy ráno, jsem měl jet autobusem do Prahy na reparát z teorie množin. Ležel jsem už oblečen na válendě, hlavou mi procházely různé myšlenky, a najednou jako blesk z nebe pronikavá výzva – „Budeš knězem”. Věděl jsem, že to není moje myšlenka. V následujících sekundách se mi spojily některé momenty z minulosti a já řekl: „Pane, jestliže chceš, tak budu”. S povoláním do dominikánského řádu to bylo jinak. Oslovil mne životopis sv. Dominika. Pocítil jsem, že hlásat evangelium, jak to činil sv. Dominik, je i má nejvnitřnější touha. A tak mne Pán přivedl do Řádu bratří kazatelů, jehož nejvlastnějším posláním je předávat Boží pravdu pro spásu nesmrtelných duší.
Co je to kněžství?
Služebné kněžství je jedna ze 7 svátostí, které ustanovil Ježíš a které předal apoštolům a církvi. Muži, který tuto svátost může přijmout, je vtisknuto hlubinné trvalé znamení podobnosti s Kristem Knězem. Pán mu v této svátosti také svěřuje duchovní moc vysluhovat další svátosti a svátostiny ku prospěchu věřících. Míra přijetí této duchovní moci a připodobnění se Kristu má tři úrovně, známé již od apoštolské doby. Proto v rámci jediné svátosti rozlišujeme trojí svěcení: jáhenské, kněžské a biskupské.
Proč jsou řeholní a diecézní kněží?
Povolání k zasvěcenému životu je odlišné od povolání ke kněžství. Jsou to dvě různá povolání a záleží jen na Pánu, jestli daruje obě nebo jedno z nich. Povolání do řehole považuji za podstatnější. Je to celostní oddání se Bohu podle Ježíšových evangelních rad. Služebné kněžství je zas svátostí a důležité pro růst Církve a posvěcování věřících. Řeholní kněz oproti diecéznímu vykonává svou kněžskou službu ve vztahu ke svému řeholnímu poslání.
Občas se potkáváme s termínem laické kněžství
Skrze svátost křtu a biřmování získává křesťan účast na Kristově kněžství, stejně jako na jeho prorocké a královské službě. Mluvíme zde o všeobecném (laickém) kněžství. Díky této účasti může každý křesťan přinášet Pánu různé oběti ze svého života a připojovat je, zvláště při Mši svaté, k té jediné výkupné oběti, kterou přinesl Ježíš za všechny lidi. Laik také může z titulu všeobecného kněžství vykonávat jistá žehnání (např. rodičovské požehnání). Ale toto všeobecné kněžství nezmocňuje ani v mimořádných případech k vysluhování svátostí vyjma svátosti křtu a svátosti manželství.
Pán je mi blízko na vzdálenost jedné modlitby
P. Adam Rucki
Proč jste se stal knězem?
Pevné rozhodnutí se uskutečnilo v pěti letech a od té doby jsem ani jeden den nepochyboval, že budu knězem. Líbilo se mi, když kněz líbal oltář (symbol Ježíše), když zvedal Pána Ježíše, kázal a měl rád děti i babičky.
Jaká byla Vaše dosavadní služba?
Uplynulo už 35 let, co jsem vkládáním rukou biskupa srostl s Ježíšem a stal se knězem. Hned po vysvěcení jsem byl 2 roky na vojně. Během komunistické doby jsem stihl vazbu v ostravské věznici, soud kvůli pastoraci mládeže a také odnětí státního souhlasu (nesměl sloužit jako kněz pozn. red.). V roce 1989 jsem se stal farářem na 6 let v Napajedlech. Z této farnosti mě povolal arcibiskup Jan Graubner do kněžského semináře, kde jsem 10 let sloužil bohoslovcům jako spirituál.
Posléze mě povolal biskup František Lobkowitz, abych se ujal služby biskupského vikáře pro povolání stávající i budoucí. Řekl mi: „Kněží také potřebují někoho, kdo by jim naslouchal.” Stále jsem na cestách, dávám duchovní obnovy, exercicie a navštěvuji svoje spolubratry.
Pán je mi blízko na vzdálenost jedné modlitby. Bez lásky nelze žít. Jsem knězem rád a nikdy bych neměnil.
Jak vnímáte jako kněz svátost smíření?
Svatá Terezka nám říká, že v této svátosti nás Bůh trestá políbením. Už v devíti letech při četbě evangelia o Jidáši vykřikla: „Jidáši, co jsi to udělal! Kdybych já byla na tvém místě, pověsila bych se Ježíšovi na krk a ne na provaz.” Tím krásně vyjádřila, že tato svátost není jenom vypočítáváním hříchů, ale osobním, intimním přístupem k Bohu. Proto je tak důležité, abychom se při zpytování svědomí ponořovali do Boží lásky, „koupali se” v paprscích Božího milosrdenství a také viděli svoje dobro a chválili Pána za to.
Nesoustřeďujme se na kněze, on sám je hříšný člověk a tolik toho slyšel, že ho nemůžeme ničím překvapit.
Největší radost zakouší kněz tehdy, když přijde kajícník, který dlouhé roky žil daleko od Boha a odevzdá své břemeno svému Pánu. Je krásné být potrubím Božího milosrdenství.
Jak mohou mladí lidé udělat radost knězi?
Určtě tím, že se rozdělí o Ježíše s druhými.
Ale jak?
Podívejme se na rolníka. Nikdy v zimě nezasévá zrno do sněhu a ledu, ale čeká na sluníčko, které roztaví půdu a prohřeje. Potom oráním zkypří půdu a konečně do takto připravené zeminy může zasévat zrno. Evangelizace začíná dobrem, které prokazujeme druhým. Víme, že lásce nelze trvale vzdorovat, chvíli ano. Dále se modlíme za ty, kterým chceme ukázat Ježíše a teprve potom nabídneme slovo Boží.
Radka a Lída
(časopis IN!dívčí svět - duben/2010)
