Pan Vendelín si nejprve dobře promnul oči a začal se rozhlížet, jestli v blízkosti nebeské brány není ještě někdo jiný než tento docela obyčejně vypadající světec. Než se však stačil pořádně rozkoukat, neznámý svatý ho svým hlubokým hlasem oslovil:
Vítej Vendelíne. Už tu na tebe docela dlouhou dobu čekám. Ty ses v tom očistci nějak zdržel…
Pochválen buď Ježíš Kristus! To víte, stará Holcovka mi to vždycky říkala, že takhle dopadnu. Ale hlavně že už jsem tady. (odmlčí se a rozhlédne se kolem) Doufal jsem, že se tady setkám se svatým Petrem. Na obraze v našem kostele má v ruce klíče a vypadá úplně jinak než vy. Nebo že by snad…
Ne ne, malý Ježíšek si zase hrál s klíči od spíže a někam je zašantročil. A Panna Maria je celá nešťastná, že teď nemůže začít péct cukroví – a Ježíškovy narozeniny jsou přece už za chviličku. Tak sem poslali anděla, aby se na to šel svatý Petr podívat. A mě to přišlo náramně vhod, protože s tebou jsem chtěl už dlouho mluvit.
Když tedy nejste svatý Petr a žádnou jinou sochu z kostela mi taky nepřipomínáte, tak kdo vlastně jste?
Já jsem Mikuláš.
No to je skvělý, já sem taky mikuláš! Jak dlouho už tady seš? A kdes dělal? To já sem tam u nás mikulášoval dobrých třicet let a řeknu ti, ke konci mě to už moc nebavilo. Děcka chtěly pořád jenom čokolády, básničky žádný, dobrý skutky žádný, čertům se pořád smály a ti rodiče – o nic lepší. No však to sám znáš. Taky sis bral příplatky za zvlášť zlobivý děti?
No, už tady nějaký ten rok pobývám. Předtím jsem pracoval v Myře. To je takové malé město v Turecku. Ale to už je spoustu let. Když se teď dívám na vás… V mé době se čokolády nerozdávaly, většinou jsem chodil jen k těm, co opravdu potřebovali pomoc.
No to já jsem si zas občas říkal, že těm klukům od Součků už nic nepomůže… Andělovi se smáli, ke mně úctu neměli, čerta se nebáli! A s těma čertama byly vůbec vždycky potíže. Já měl jednou takovýho Josefa, co byl schopnej za jeden večer rozbít akvárium, omylem odnést malou Klárku místo zlobivýho Tomáška a eště rozsypat všechny brambory po dvoře! Ale to asi sám znáš, co?
No to radši ani ne. Vždycky jsem se vám divil, proč si to takhle komplikujete. Já pracoval pokaždé radši sám, potají a beze svědků. Pěkně nenápadně, šup penízky do okýnka.
Teda nevím, jaký jsi v tom měl systém. To já byl vždycky domluvenej s rodičema, až to děti neviděly – pěkně šup penízky z okýnka. Však ti čokoládoví mikulášové dneska něco stojí. Tys to měl vůbec jednodušší, když ti nekonkuroval Santa Claus...
Věř mi, že je rozhodně lehčí zápasit s tlustým vousatým dědou, co jezdí na saních s coca-colou i v Africe a dává jenom, co se vejde do ponožky, než se samotným římským císařem. Jednou jsem zbořil pár pohanských chrámů a pak jsem měl nějakou dobu o čem přemýšlet ve vězení... To se ti se Santou rozhodně nestane!
(údiv v očích) Panečku! Tys bořil chrámy? To já sem akorát jednou postrašil Vaška Císařů tak, že zbořil mamince sušák na prádlo, když přede mnou utíkal. Ale ty seš takovej zvláštní mikuláš...
Já jsem přece Svatý Mikuláš, ty konůpku! Myslel jsem, že ti to došlo, proč tady na tebe čekám. Ono, člověkovi se ne vždycky všecko povede, ale dobrý úmysl a vytrvalost ve službě druhým, to tady Šéf vždycky ocení! Tak pojď dál, už se na tebe těšíme...
štěpán + wojta (časopis IN!dívčí svět )
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.
