Svědectví jedné neposedné řeholnice
Jak jsem poznala sestry
Paulínky jsem poznala z knížek, kde vedle loga stálo napsáno: „Kongregace, jejímž úkolem je hlásat evangelium prostřednictvím sdělovacích prostředků”. Jelikož jsem studovala divadelní vědu a dramaturgii, tak mi to bylo blízké. Postupně jsem čtyři roky sestry „okukovala”. Pak jsem do komunity přišla na zkoušku a už nikdy neodešla. Teď už v ní žiju šest let. A i když není vše snadné, cítím se tu stále jako doma.
Jak žijeme
Nemáme starobylý klášter, ale obyčejný byt s kaplí. Ráno nás nebudí zvon, ale budík na mobilu. Když vyrazíme na výlet, naviguje nás GPS a sukně vyměníme za kalhoty. Skoro celý den sedíme u PC nad texty a grafikou budoucích knížek.
Co konkrétního dělám? Nakupuji, vařím, uklízím, vedu modlitby, mám své úkoly v redakci nebo v knihkupectví. To nedělám jen já, ale i další sestry :). V pracích se střídáme. Občas vyrážíme na různé akce s knihami, přednáškou či modlitebním programem. Chystáme každý měsíc večer modlitby, v létě pobyt v přírodě na určité biblické téma a spousty dalšího tak, jak nás Duch svatý vede. Ať děláme cokoliv, vždycky se snažíme žít z Boha a tuto naši zkušenost s ním předávat dál (konkrétní prací, modlitbou, obětí).
Život naplno
Dříve než vyrazíme do „apoštolského sprintu“, začínáme den modlitbou, která dá následujícím hodinám ten správný směr. Během dne si pak každá „odskočí“ do kaple na hodinovou adoraci, ve které nás Ježíš učí své lásce a životu podle evangelia. Večer se opět setkáváme v kapli, kde se krom jiného modlíme za ty, které jsme přes den potkaly v reálném i virtuálním světě.
Snažíme se žít naplno po vzoru apoštola Pavla. Jako on hledáme způsob, jak řečí světa mluvit o věcech Božích – ať už skrze knihy a filmy, osobní setkání či prostřednictvím webu, nebo pomocí internetových sociálních sítí jako jsou třeba signály nebo facebook… Řídím se však pravidlem, že setkání s člověkem tváří v tvář má vždy přednost před světem on-line.
Svědčit o víře není tak snadné
Já jsem uvěřila až na vysoké škole. Dovedete si představit, kolik odvahy jsem potřebovala na to, abych si na facebooku dala fotku v řeholním oblečení a do svých přátel přidala i ty, kteří mne znají jen z divadla? Teď se zpětně dozvídám, jak třeba jen malá větička či verš z evangelia ve statusu někoho povzbudila nebo dokonce přivedla k hlubšímu zamyšlení.
Někdy mě mrzí, když věřící ve svých statusech píší, že jsou naštvaní, nebo vkládají hloupé fotky či videa a stávají se fanoušky kde čeho, co s křesťanským životem nejde dohromady.
Objevuji, jak je pravdivé, když Ježíš říká: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Hlásat evangelium je úkolem každého věřícího člověka. Každé slovo, ať je tím, co říká Ježíš: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká“ (Lk 6,45).
Ztráta iluzí
Než jsem vstoupila k sestrám, musela jsem se vzdát svých představ o životě v klášteře.
Kdybych to neudělala, stále bych hledala naplnění své představy a žila s prázdnotou v srdci a výčitkami Bohu, že mě nechce vyslyšet. Psala jsem o paulínkách, protože to je moje „doma”. Na zasvěceném životě však není podstatné, co kdo dělá, ale s jakou láskou k Bohu a bližním to dělá.
Kdysi jsem se bála, že budu muset Bohu všechno odevzdat. Jenže u Boha to je jako v bance: co vložíte do jeho rukou, to on zúročí a vrátí vám to. Učím se tedy dávat vše, co mám, aby on konal ve mně to, co chce. Jsem přitom šťastná, protože už tady a teď mohu zakoušet to, co je pro nás všechny připraveno v „nebeském doma”.
Andrea Hýblová fsp (takto mne najdeš i na fb)
časopis IN!dívčí svět - únor 2011
