Velkým pokušením je trvat na pocitech hněvu vůči svým nepřátelům, a pak označit sám sebe za toho, kdo byl jimi uražen a raněn. Odpuštění proto neosvobozuje pouze druhé, ale také nás. Je to cesta ke svobodě Božího dítěte.
Jak přijmout odpuštění?
Odpuštění má dvě strany: dávat odpuštění (odpouštět) a přijímat odpuštění (od druhých, kterým jsme ublížili). Ačkoliv se na první pohled zdá těžším odpuštět, často je těžší přijmout odpuštění od druhých - „nechat si odpustit”. A to je možná důvod, proč nejsme schopni odpouštět: protože od druhých sami odpuštění neumíme mnohdy přijmout.
Proč je přijetí odpuštění tak obtížné? Velmi těžko se totiž říká: „Bez tvého odpuštění jsem stále vázán k tomu, co se mezi námi stalo. A jenom ty mě můžeš osvobodit.” Musíme si nejen přiznat, že jsme někomu ublížili, ale také s pokorou uznat svou závislost na druhých. Jedině tehdy, když umíme přijmout odpuštění, umíme je také dát.
V odpuštění je uzdravení
Jak můžeme odpustit těm, kteří odpuštění nežádají? Naše nejhlubší touha je, aby odpuštění, které nabízíme, bylo přijato. Vzájemnost mezi dáváním a přijetím je to, co vytváří pokoj a soulad. Ale jestliže je naše odpuštění podmíněno jeho přijetím, zřídka kdy odpustíme. Odpuštění druhým je v první řadě vnitřní záležitostí nás samých. Je to čin, který z našich srdcí odstraňuje hněv, hořkost a touhu po pomstě a pomáhá nám znovu nabýt lidskou důstojnost. Nemůžeme ty, jimž chceme odpustit, nutit k tomu, aby odpuštění přijali. Možná toho nejsou ani schopni, ani ochotni to udělat. Možná ani nevědí a necítí, že nás zranili.
Jediní koho můžeme změnit, jsme my sami.
Odpuštění druhým je především uzdravením našeho vlastního srdce.
Zpracováno podle knihy J.M. Nouwena: Chléb na cestu,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
zdroj: www.vira.cz
