Dva roky prázdnin
V letech 2004 a 2005 jsme s přítelem (dnes manželem) Ondřejem uskutečnili cestu napříč celou Afrikou, ze severu kontinentu až na jih a jinudy znovu na sever. Vedla nás k tomu touha po dobrodružství, touha po setkání s unikátními přírodními národy, ale zejména touha po odpovědích na naše otázky. Dnes vidíme, že to byla touha poznat Boha.
Proto jsme také zvolili způsob cestování, kdy se člověk plně odevzdává, tedy nezávislé cestování stopem i pěšky. Putovali jsme bez plánu, jen podle vlastních pocitů a možností daných politickou situací (ne všude jsme dostali víza) nebo válečnými konflikty. Nocovali jsme pod širým nebem nebo ve stanu. V subsaharské Africe je ale potřeba vždy postavit alespoň moskytiéru. Cestování nás tedy prakticky nic nestálo, nicméně příprava na cestu (očkování, léky, vybavení...) a víza do jednotlivých zemí tvořila nezanedbatelnou položku. Například průměrná cena víza ve střední Africe je asi 1000,- Kč na osobu a my jsme nakonec procestovali tři desítky zemí.
Setkání s voodoo
Když jsme vyráželi, byli jsme „duchovní hledači“. V Boha jsme ovšem věřili, i když jsme oba z nevěřících rodin. Nepoznali jsme ale Krista a nebyli jsme pokřtěni. Ondřej už před Afrikou cestoval za duchovním poznáním do asijských zemí a mysleli jsme, že naše hledání bude pokračovat podobným směrem. Všechno bylo ale jinak. Černá Afrika nás šokovala velmi silnou animistickou tradicí – voodoo. Do té doby jsme stejně jako většina Evropanů netušili, jak je voodoo nebezpečné a co skutečně znamená. Dokonce jsme předpokládali, že šamani a kouzelníci pomáhají ostatním, uzdravují je a podobně, což byl obrovský omyl. Brzy jsme poznali, že voodoo skutečně intenzivně funguje a pramení z hlubokého zla. Viděli jsme, že šamani hlavně ubližují, škodí a zabíjí. Jejich síla, která je opravdu skutečná, pochází ze zla, z nenávisti. Šaman dokáže ublížit pouhým pohledem, což se nám osobně přihodilo v Beninu, kdy ze mne vyzáblý polonahý potetovaný muž vysál veškerou energii několikasekundovým upřeným pohledem do očí. Chtěla jsem se od jeho pohledu odtrhnout, ale nebylo to možné. Sílu na další cestu jsem sbírala další dva týdny.
Nejčastěji přijdou domorodci k šamanovi s prosbou o likvidaci konkrétní osoby. Šamanovi zaplatí patřičný obnos peněz a ten vykoná dílo zkázy. Stačí mu k tomu dotyčnou osobu znát nebo si ji nechat dobře popsat. Pro intenzivnější účinek nosí domorodci šamanovi také například část oděvu budoucí oběti nebo ústřižek vlasů či nehtů.
Cesta k Bohu
Protože jsme byli velmi otevření, zasáhlo nás voodoo velmi citelně a my jsme věděli, že se musíme bránit. Zvláštní je, že jsme se rychle samovolně učili účinné obraně. Budovali jsme si kolem sebe jakousi pomyslnou hráz, přes kterou jsme nic nepouštěli, a začali se obracet k Bohu, aby nás od negativních útoků chránil. Ještě jsme ovšem nevěděli, jakou moc dává proti zlu křesťanská modlitba. V té době nás napadla klíčová myšlenka: když zlo takto mocně funguje, musí tak fungovat i dobro. Ne náhodou pak následoval důležitý rozhovor s misionářkou, kterou jsme stopli v Namibii. Na mnohahodinové cestě buší nám zodpověděla spousty otázek a nasměrovala na Ježíše Krista. Prozradila nám, že skrze něho přemáhá již mnoho let zlo a kletby africké magie.
Dál jsme vstřebávali zážitky a zkušenosti a cítili, jak nás Bůh provází a také chrání. Také islámské země, ve kterých jsme prožili hodně času, nás inspirovaly na cestě k Bohu. Duchovní život je tam veřejný, viditelný a prostupuje celou společností.
Úplně jiný svět
Na cestě po Africe jsme navštívili zajímavá domorodá etnika a nahlédli do jejich životů. Na některých místech se za tisíce let prakticky nic nezměnilo. Domorodci jsou nazí, žijí v jednoduchých hliněných nebo slaměných chýších v kmenovém společenství v čele s náčelníkem, který má ve všem rozhodující slovo. O našem světě nemají většinou ani tušení a my jsme pro ně byli stejně zvláštní a exotičtí jako oni pro nás. Nejvíce je fascinovaly naše modré oči a moje blonďaté vlasy. Domorodé dívky mají děti ve velmi útlém věku. První dítě rodí asi ve třinácti letech. Dětí mají potom mnoho, standardně až deset. O miminko se ovšem starají jen několik týdnů. Poté je odkládají mezi ostatní děti, které se o sebe starají samy. Na každém rohu vidíte asi pětileté dítě, které nosí na zádech svého maličkého sourozence. Z důvodu nedostatku jídla, který trápí většinu černého kontinentu, maminky dlouho děti kojí, i do tří let.
Mnoho dětí je ovšem ve velmi špatném zdravotním stavu, protože chybí jakákoli odborná péče. Dětská úmrtnost je tedy vysoká. V důsledku mnoha nebezpečných nemocí a špatného životního prostředí se také Afričané dožívají poměrně nízkého věku, v některých zemích jen 45–50 let.
Ženy těchto přírodních národů nejsou nijak omezovány, jako je tomu například v zemích, kde vládne islám. Jakákoli práce, dokonce i stavění chýše, je však výlučně ženskou záležitostí. Muži loví, pasou dobytek nebo se starají o skromná políčka.
Většina kmenů stále dodržuje bolestivý rituál obřízky, který podstupují dospívající dívky. V poslední době je proti tomu vyvíjen tlak z civilizovaného světa, ale Afričané své tradice neradi opouštějí.
Poprvé do kostela
Nedlouho po návratu domů, když se zmírnil kulturní šok z pro nás tehdy až příliš uniformní Evropy, jsme se rozhodli zajít do jabloneckého kostela, zeptat se víc na křesťanství a nechat se pokřtít. Tam jsme potkali skvělého člověka, pana děkana Oldřicha, kterého nám jistě poslal Bůh. Povídal nám o Kristu, připravil nás na křest, pokřtil a potom také oddal.
Afrika krásná i krutá
Silných zážitků jsme si z cesty přivezli mnoho. Některé bychom už neradi opakovali, například v Mali jsme omylem znesvětili animistické obětní místo tím, že jsme se na něj nevědomky posadili. Bylo velmi zle, ale nakonec jsme vyvázli. Musela být ovšem obětována kráva za očištění místa. Takové situace ale střídala krásná setkání s přátelštějšími přírodními národy nebo také skvělé potápění na korálových útesech po celém pobřeží Afriky.
Michaela Havelková
