Program Adopce nablízko organizují čeští salesiáni. Vysílají mladé dobrovolníky do svých komunit do celého světa, zejména pak do rozvojových zemí. Za poslední šest let se rozhodlo věnovat rok svého života ve službě chudým lidem již více než 80 mladých lidí z Česka. Ti svůj čas na misiích tráví doučováním slabších žáků, výukou katechismu, přípravami volnočasových aktivit pro děti nebo vyučováním na základních, středních a vysokých školách.
Při slavnostním vyslání dobrovolníků jsme pro časopis IN! mluvili s dvěma dobrovolnicemi – Alexandrou a Ivetou. Alexandra (33) se letos v létě vrátila z Jihoafrické republiky, kde celý rok učila malé africké děti biologii a chemii, Iveta (23) odlétá v září do Konga, kde bude jejím úkolem mimo jiné učit na vysoké škole a vést fotbalový kroužek.
Africké dívky mají absolutně stejné problémy jako holky u nás
Alexandro, jak ses k salesiánskému projektu Adopce nablízku dostala?
O tomto projektu jsem se dozvěděla přes časopis Reflex, kde vychází rubrika Na vandru. Jednou v ní psali o několika dobrovolnících, kteří jeli skrze Adopci nablízko pomáhat do různých rozvojových zemí. A tahle možnost mi přišla hodně zajímavá.
Nakonec ses rozhodla odjet na jeden rok do Afriky do Jihoafrické republiky (JAR).
Rok je přeci jen dost dlouhá doba. Co tě k tomu vedlo?
Myslím, že za tím byl částečně takový idealismus, snaha pomáhat. Myslela jsem si, že to je prostě hezká myšlenka. A druhý důvod byl, že mám ráda cestování a poznávání nových kultur. A myslím, že to je oboustranně obohacující. Já jsem svým způsobem obohatila je evropskou kulturou a oni pak neskutečně obohatili mě.
Mohla bys v krátkosti představit, jak vypadal tvůj obyčejný den v JAR?
Já jsem v JAR pracovala jako normální učitelka na základní škole. Takže můj denní režim vypadal tak, že jsem vstávala ve tři čtvrtě na šest a v sedm jsem už byla ve škole, kde jsem si připravovala svoje hodiny – chemii a biologii. Není totiž jednoduché učit odborný předmět v angličtině. Škola trvala do půl třetí. Po ní jsem jela domů, do komunity, kde jsem bydlela. A tam jsem se věnovala práci v rámci komunity – vaření, uklízení, přípravě dekorací a mnoha dalším věcem. A protože jsem byla věčně utahaná, tak jsem chodila spát už v osm večer.
Jaký je největší rozdíl mezi školou v JAR a v ČR?
Ten rozdíl je obrovský. Už třeba jen co se týče vybavení tříd. Ale největší rozdíl byl v disciplíně. Já jsem měla v jedné třídě kolem pětačtyřiceti dětí. A africké děti jsou mnohokrát hlučnější a živější než děti v Česku. Takže byl ve třídě vždycky obrovský hluk a ruch. Někdy byli žáci skvělí, ale většinou to bylo hodně náročné.
Na co pro tebe bylo nejtěžší si v Africe zvyknout?
Nejdřív to bylo neskutečné vedro. My jsme tam sice přijeli, když tady začínala zima. To ale znamená, že u nich začínalo léto. A oblast, kde jsem žila, leží ve vnitrozemí a je hodně suchá. Když jsme přijeli, tak tam bylo kolem 43 stupňů ve stínu, takže jsem se neustále potila. I v noci. A další těžkou věcí bylo zvyknout si na africké pojetí času. Africké pojetí času je takové, že když jsem si s někým domluvila schůzku na druhou hodinu, tak jsem tam ve dvě hodiny byla sama a mohla jsem být hodně ráda, když ten člověk přišel už ve tři hodinyJ. Někdy totiž lidé nedorazili vůbec, aniž by se omluvili. Tak to tam funguje běžně.
A co pro tebe bylo na životě lidí v Africe nejvíce překvapivé?
Já právě nemůžu říct, že by mě tam něco nějak zvlášť překvapilo, protože jsme byli velmi dobře připraveni z našich vzdělávacích kurzů, které jsme měli jednou za měsíc po dobu celého školního roku. Takže jsem byla připravená na všechno. Ale asi nejzvláštnější pro mě byla oslava Vánoc, protože to bylo uprostřed léta.
Mohla bys letní africkou oslavu Vánoc přiblížit?
Oslava Vánoc byla docela zvláštní, protože oni Vánoce vlastně moc neslaví. 24. prosince se jde jenom na mši do kostela, ale nezdobí tam stromečky, nic. My jsme teda stromeček měli, protože jsme byli mezinárodní komunita, ale lidé v Africe Vánoce neprožívají tolik jako Evropané. Ale pro mě bylo nejtěžší to obrovské vedro. Z Česka jsem zvyklá, že Vánoce probíhají v zimě, všude je sníh a tam bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Tak to se mi asi nejvíc taky stýskalo.
Existují nějaké rozdíly mezi holkami z Jihoafrické republiky a z Česka? V čem jsou si podobné a v čem se od sebe liší?
Já jsem žila v poměrně malém městě, takže nemůžu mluvit za celou Jihoafrickou republiku. Ale myslím, že ty africké dívky mají absolutně stejné problémy, jako holky u nás. Akorát mi přijde, že tady mají děvčata mnohem větší vyžití. Holky kolem patnácti tam nemají v podstatě žádné volnočasové aktivity. Nemůžou jít do kina, protože kino tam není, není tam divadlo, není tam klub, diskotéka, nic. V tom je asi největší rozdíl. O to jsou pak vděčnější za programy, které jsme jim v rámci salesiánské komunity organizovali. Ale jinak co se týče starostí, tak to je to samé co v Česku. Kluci, móda a tak podobně:).
Je postavení dospívajících děvčat o hodně jiné než kluků?
Spíše ne. Tam je nyní spíše ten problém, že se místní ženy hodně emancipují a dochází tam k vysoké rozvodovosti, protože ženy jsou schopné vydělat si vlastní peníze. Takže v tomto ohledu dohání JAR evropské země. Ale nějaké diskriminace jsem si nevšimla.
A poslední otázka – doporučila bys tuto zkušenost dalším mladým lidem z Česka?
Stoprocentně! Je to opravdu obohacující zkušenost. Pro mě bylo asi nejdůležitější to, že jsem se hodně zklidnila. Po roce v Africe už třeba neřeším takové problémy, jaké jsem řešila předtím. Poznala jsem, že moje starosti nejsou zas tak úplně nejdůležitější. Myslím, že jsem tam hodně dospěla. A navíc je to neskutečně zajímavý a krásný zážitek.
Do Afriky nejedu změnit svět
Iveto, v kolika letech jsi začala přemýšlet o tom, že bys odjela jako dobrovolnice do Afriky?
Bylo to asi minulý rok. Do té doby jsem o tom nepřemýšlela. Ale asi před dvěma lety jsem začala pomáhat v projektu Adopce nablízko – měla jsem na starost kontakt s médii. A asi po roce jsem si řekla, že když pořád vysíláme do světa nějaké dobrovolníky, tak proč to taky nezkusit. A teď jsem skončila třetí ročník na vysoké škole, a dokonce i bakalářskou práci jsem měla zaměřenou na Kongo, zemi, kam v září na devět měsíců odletím.
A jaká tam bude tvoje náplň práce? Co tam budeš tři čtvrtě roku dělat?
Měla bych hlavně učit ve škole francouzštinu a ještě nějaké další předměty. Taky budu připravovat nějaké volnočasové aktivity, prý bych měla vést nějaký fotbalový kroužek, na což jsem hodně zvědavá. Ale na to se právě dost těším, mě fotbal baví. Ale takové spíše kuriózní je, že mi psali z místní univerzity, jestli bych tam neučila ekonomii a angličtinu. Což je pro mě dost zvláštní, když mám teprve čerstvě bakalářský titul.
Jak dlouho ses na práci v Africe připravovala? A co ti ta příprava přinesla?
Příprava trvá asi rok a jedná se o osm přípravných setkání. A musím říct, že mi to dalo skutečně hodně. Na začátku, když jsem se rozhodovala, že bych mohla odjet, tak jsem měla takové ty vize, že přijedu do Afriky a tam pomalu změním svět. A ta příprava mě docela dostala na zem. Řekli nám, co se od nás čeká, že tam nejdeme všechno změnit, ale že tam budeme jen součástí nějakého systému. Na přípravě bylo hodně přínosné i to, že na ty víkendy jezdili ti dobrovolníci, kteří už v nějaké zemi v rámci projektu Adopce nablízko byli, tak jsme se od nich mohli dozvědět spoustu důležitých informací.
A jaké jsou tvoje očekávání?
Myslím si, že to bude dost těžké, ale strašně moc se tam těším. Myslím, že mi ten rok taky docela pomůže srovnat si svoje hodnoty a s odstupem pak i lépe vidět svůj život tady v Evropě. A jsem na to prostě zvědaváJ.
Vojta (časopis IN!dívčí svět - říjen 2011)
